Windows Vista - Jiri Brejcha

Instalujte, ale potichu

Dnes se budeme zabývat činností, kterou dobře zná každý z nás. Nahlédneme do možností instalace aplikací ve Windows. Nemusíte mít strach, že se budeme učit klikat na notoricky známý sled tlačítek Další, Další, Další, Dokončit. Podíváme se totiž společně na celou věc trošku z jiné stránky a vezmeme instalaci aplikací do vlastních rukou.

Instalace v grafickém rozhraní

Můžete se setkat s několika způsoby instalace aplikací. První a nejznámější je výše naznačený postup, kdy spustíte grafickou verzi instalátoru a postupně se proklikáváte jeho dialogy. Je-li třeba, upřesníte některé základní parametry, jako například složku, kam si přejete program nainstalovat, nebo zda se má na ploše vytvořit zástupce. V posledních kroku se s vámi instalátor rozloučí a vy můžete program poprvé spustit. Každou aplikaci je třeba alespoň lehce nastavit, takže i to bude jistě jeden z kroků. Některé aplikace navíc vyžadují akceptování smlouvy EULA (End User License Agreement) nebo vám nabídnou účast v programu pro zlepšení kvality daného software. Doposud byla vaše pozornost odváděna na instalaci a nastavení aplikace samotné, a až nyní jí můžete skutečně začít používat. Nicméně pokud instalujete pouze malé množství programů, může tento postup být poměrně časově efektivní.

Portable aplikace

Nejste-li příznivci instalování, pak možná provozujete své aplikace v takzvané portable verzi. Funguje to tak, že si stáhnete upravenou verzi aplikace tak, aby nevyžadovala instalaci, zkopírujete ji na USB flash disk a veškeré softwarové vybavení si nosíte s sebou. I to je samozřejmě zajímavé řešení. O tom snad ale někdy příště.

Tichá instalace

Pojďme rovnou k náplni tohoto článku. Řeč bude o tiché instalací aplikací. Tichá v tom slova smyslu, že automaticky běží na pozadí a neobtěžuje uživatele žádnými dialogy. My ji pouze skriptem z příkazového řádku zadáme požadované parametry. Vše ještě rozšíříme o automatické nastavení aplikací a lehkou údržbu systému. Výhodou tiché instalace je její rychlost a podpora naprosté většiny dnešních aplikací. V případě nasazení většího množství aplikací na větší počet počítačů prakticky nemá konkurenci. Patrně jedinou nevýhodou je vyšší časová náročnost přípravy instalačního skriptu.

Nejčastějšími příponami instalačních souborů bývají .exe a .msi. Software je distribuován uvnitř těchto balíčků a celou instalaci programu řídí takzvaný instalátor. V případě .msi je jím Windows Installer. U spustitelných .exe souborů se můžete setkat s několika různými instalátory. Po bližším ohledání zjistíte, že jde zpravidla o InstallShield, Inno Setup, případně nějaký další.

Typ instalátoru nám jasně říká, jaké parametry lze pro tichou instalaci aplikace použít. Stručný seznam instalátorů a jim odpovídajících parametrů najdete v této tabulce. Velmi dobrým zdrojem je také server http://www.appdeploy.com/.

Instalátor	Parametry
InstallShield	setup.exe /s
Windows Installer	msiexec /i setup.msi /qn REBOOT=ReallySuppress
Inno Setup	setup.exe /VERYSILENT
Neznámý	setup.exe /?

V případě, že nevíte, jaký instalátor výrobce aplikace použil, můžete si veškeré parametry nechat vypsat zadáním příkazu setup.exe /? do příkazového řádku Windows. Setup.exe nahraďte správným názvem souboru a případně cestou k němu.

Píšeme skript

Nejnázornější bude malá ukázka, vzhůru do ní. Náš skript [šipka k skript.png] bude postupně volat tiché instalace programů, nastaví Adobe Reader, tak aby se choval podle našich přání a na závěr provede lehkou očistu systému od zbytečností. V průběhu svého běhu bude na příkazový řádek vypisovat informace o stavu instalace, abychom věděli, co se povedlo a kde je naopak něco špatně.

Na začátku si definujme proměnnou Apps, která obsahuje cestu ke složce s instalačními balíčky. Dejme tomu, že jsme je umístili do složky C:\Install.

SET Apps=C:\Install

Pojďme nainstalovat první aplikaci. Bude jí například Mozilla Firefox. Místo %Apps% se vloží cesta, kterou jsme do proměnné uložili v předchozím kroku a spustí se instalátor s parametrem pro tichou instalaci.

“%Apps%\Firefox Setup 3.0.10.exe” /S

Firefox po nainstalování vyžaduje vytvoření nového profilu. To zařídíme tímto příkazem. Všimněte si proměnné %ProgramFiles%, která je systémová (je automaticky nastavena systémem) a ukrývá v sobě cestu ke složce „Program Files“.

“%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe” -CreateProfile “default

Požadujete-li nastavit Firefox jako výchozí prohlížeč zadejte i tento příkaz.

“%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe” -setDefaultBrowser -silent

Tato část kódu ve skriptu kontroluje po dokončení instalace každé aplikace, zda instalace proběhla v pořádku. Pokud je něco špatně, vypíše „ERROR“.

IF ERRORLEVEL 1 ECHO ERROR
IF NOT ERRORLEVEL 1 ECHO OK

Pro přehlednost výstupu oddělíme důležité části prázdným řádkem.

ECHO.

Jako další nainstalujeme Adobe Reader. Výsledek instalace můžeme ovlivnit mnoha parametry. Instalátoru zde říkáme, že si po dokončení nepřejeme provádět restart počítače a že instalujeme Reader všem uživatelům počítače. Také chceme automaticky akceptovat smlouvu EULA a zakázat automatické spuštění Readeru po dokončení instalace.

“%Apps%\Acrobat\AdbeRdr910_en_US_Std.exe” /sAll /rs /l /msi”/qn /norestart ALLUSERS=1 EULA_ACCEPT=YES SUPPRESS_APP_LAUNCH=YES”

Při prvním spuštění by nás ovšem Reader přivítal dotazem, zda se chceme zúčastnit programu pro zlepšení software. Tento dialog můžeme zrušit přidáním tohoto příkazu do skriptu.

REG ADD “HKCU\Software\Adobe\CommonFiles\Usage\Reader 9 ” /t REG_DWORD /v OptIn /d 0 /f

Ukažme si, že to jde i jednoduše. Typickým příkladem aplikace využívající Windows Installer je komprimační nástroj 7zip. Tichou instalaci, která mimochodem trvá pouze několik vteřin, zahájíme takto.

msiexec /i “%Apps%\7z465.msi” /qn

Pro správu obrázků si nainstalujme XnView.

“%Apps%\xnview\XnView-win.exe” /verysilent

Plugin Microsoft Silverlight nainstalujeme takto.

“%Apps%\Silverlight.2.0.exe” /q

Zjednodušeně si ukažme, jak přímo skriptem vyčistit ikony na ploše. Acrobat jsme instalovali všem uživatelům, proto je zástupce umístěn jinde. XnView se nainstalovalo pouze aktuálnímu uživateli, a tak ikonu najdete v jeho uživatelském plofilu. Cesty se mohou mírně lišit na Windows XP a Windows Vista.

DEL “%SystemDrive%\Users\Public\Desktop\Adobe Reader 9.lnk”
DEL “%UserProfile%\Desktop\XnView.lnk”

Kompletní skript včetně několika vzorových aplikací si můžete stáhnout tady. Samozřejmě také můžete spouštět jednotlivé příkazy ručně přímo v příkazovém řádku. Pro účely testování doporučuji využít Microsoft Virtual PC a vytvořit si virtuální stroj.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Objevte možnosti WMIC

Kouzlo Windows spočívá v tom, že vždy dokáží překvapit něčím novým. Tak schválně, kolikrát jste v praxi použili rozhraní WMIC? K čemu slouží? Co umí? Na tyto otázky se vám pokusím odpovědět v tomto článku.

Windows disponují velmi obsáhlým rozhraním WMI (Windows Management Instrumentation). Rozlišuje několik hlavních tříd, přičemž každá z nich obsahuje objekty odpovídající dílčím komponentám operačního systému. WMI ve spojení s Powershellem či VBScripty umožňuje spravovat prostředky místního počítače, ale i ostatních stanic a serverů v síti. Vyžaduje to ovšem určité znalosti a prvotní seznámení s těmito postupy není zrovna procházkou růžovým sadem.

Microsoft naštěstí k WMI vytvořil rozhraní pro příkazový řádek nazývané WMIC (Windows Management Instrumentation Command-line). Jeho předností je snadné používání a pomůže vám vyhnout se těžkopádnému přístupu WMI. Přímo se tak nabízí využít WMIC v batch skriptech. Ty určitě znáte, mají příponu BAT.

Právě WMIC s příkazovým řádkem Windows se dnes budeme věnovat a ukážeme si několik praktických příkladů, které si můžete vyzkoušet.

Ukázkovým příkladem by mohl být skript realizující jednoduchou inventuru hardwarové konfigurace a softwarového vybavení počítačů v síti. Vytvořili bychom dávkový soubor, který by pomocí WMIC příkazů zjistil informace o přihlášeném uživateli, verzi operačního systému, nainstalovaných programech, běžících procesech, velikosti pevného disku, procesoru a množství operační paměti. Všechny tyto informace by uložil do souboru, jehož název by korespondoval s názvem počítače. To proto, abyste si dokázali spojit shromážděné informace s konkrétním počítačem. To by mohlo být určitě zajímavé, máte-li v síti větší množství počítačů a nechcete je po jednom obcházet a zjišťovat všechny údaje ručně.

Realizaci některých zmíněných funkcí si ukážeme. Je jen na vás, jak je dále využijete.

Režimy WMIC

WMIC může běžet ve dvou režimech. Prvním je klasické “inline” chování, kdy do příkazového řádku zadáte kompletní příkaz a ten vám na konzoli předá svůj výstup. Nejlépe to vystihne následující příklad. Z příkazového řádku Windows zadáme příkaz pro výpis informací o operačním systému. Na výstupu očekáváme požadovaná data a navrácení do příkazového řádku. Takový příkaz lze velmi snadno užít ve skriptu.

wmic os list brief

Druhou možností, jak s WMIC pracovat, je spustit jej v interaktivním režimu. Zkusme stejný příklad v tomto režimu. Rozdíl bude ten, že nejdříve spustíme samotné WMIC a potom zadáme příkazy, které chceme vykonat. Řízení ovšem nebude vráceno přímo zpět příkazovému řádku Windows, ale budeme navráceni do interaktivního režimu WMIC. Pro jeho opuštění je nutné použít příkat exit.

wmic
os list brief
exit

Příklady

Sérii následujících příkazů si můžete vyzkoušet pouhým zadáním do Příkazového řádku Windows. Pokud se pustíte do testování WMIC a nebudete vědět, jaké jsou parametry toho či onoho příkazu vyzkoušejte za příkaz zadat kombinaci znaků /? (lomítko a otazník). WMIC vám napoví správnou syntaxi.

Informace o hardware

Pojďme zjistit, jaký procesor se ukrývá v našem počítači. Výstup nasměrujme do textového souboru.

wmic /output:c:\cpu.txt cpu get
Nic nám nebrání vybrat si pouze ty sloupce, které pro nás mají největší vypovídací hodnotu. WMIC nabízí kromě standardního výstupu na konzoli a do textového souboru i mnohem příjemnější formáty Výstup tentokrát uložíme do htm souboru ve formátu tabulky.

wmic /output:c:\cpu.html cpu get extclock,name,numberofcores /format:htable
Do souboru, jehož název bude shodný s názvem počítače uložíme celkovou velikost operační paměti včetně detailních informací o jednotlivých modulech. Ukázku obsahu výstupního souboru zachycuje tento obrázek.

wmic /output:”c:\%computername%.txt” memorychip get capacity, caption, devicelocator, name, partnumber
Nyní si nechme zobrazit seznam pevných disků, připojených externích disků ale například i čteček paměťových karet.

wmic diskdrive get model,size,interfacetype,mediatype
I BIOS vašeho počítače uchovává zajímavé informace.

wmic bios get /format:list
Důležitým údajem může být i výstup tohoto příkazu, který vrací informace o výrobci počítače, modelu a sériové číslo (Service Tag).

wmic csproduct

Práce s OS

Chcete-li získat aktuální seznam procesů/služeb, pomohou vám příkazy v následujícím formátu. Pro výstup do souboru lze použít také dvě většítka psaná bez mezery. Výstupní soubor navíc obohatíme o uživatelské jméno proměnnou username.

wmic service list brief >> c:\%username%-sluzby.txt
wmic process list brief >> c:\%username%-procesy.txt
Můžete ale ovládat i startovací režim služeb. Naše ukázka zakáže trvale službu Centrum zabezpečení.

wmic service wscsvc call changestartmode disabled
WMIC zdaleka není jen rozhraní pro pasivní sběr informací, ale umí spouštět i další aplikace. Ukažme si, jak je možné spustit kalkulačku. Na první pohled se může zdát nelogické spouštět kalkulačku takto složitě, ale WMIC nám ji umožňuje spustit vzdáleně na jiném počítači v síti. Stačí do příkazu doplnit parametr node.

wmic process call create calc.exe
wmic process /node:jirka-pc call create calc.exe
Tato ukázka dělá přesně to co naznačuje její doslovný překlad, tedy restartuje počítač. Před jejím zkoušením vám vřele doporučuji uložit si veškerou rozdělanou práci.

wmic os call reboot
Všechny aplikace v počítači nainstalované pomocí Windows Installeru odhalíte tímto příkazem.

wmic product get name
Nalezení jmen všech souborů větších než 500 MB nebylo nikdy snazší. Příkaz je značně časově náročný, protože porovnává velikost každého souboru na vašem pevném disku.

wmic datafile where “FileSize>’500000000′” get name

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Alternativní konfigurace IP protokolu ve Windows

Každé zařízení připojené k počítačové síti musí mít na svém síťovém adaptéru nastavenu určitou adresu. Ta ho jednoznačně identifikuje a zaručuje tak komunikaci mezi více zařízeními v síti. Dnešním standardem je protokol IPv4 (Internet Protocol verze 4), který definuje 32bitovou IP adresu. Z praxe ji znáte v desítkovém zápisu. Příkladem může být adresa 10.0.0.1. Nebudeme zabíhat do dalších detailů a vystačíme si s faktem, že každé zařízení, které má v síti komunikovat musí mít přiřazenu IP adresu. U samotného procesu přiřazení se ovšem na okamžik zastavíme. Jak asi víte, není problém adresu, masku a případně další údaje zadat ručně. To je způsob, který může fungovat v síti o několika počítačích. Pokud se ale síť rozroste jistě uznáte, že efektivita takového počínání rapidně klesá. Proto byl vymyšlen protokol DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) sloužící pro dynamické přidělování adres. Váš počítač provede autokonfiguraci pomocí údajů získaného z DHCP serveru. Ten se stará o veškeré činnosti související s přidělováním adres.

Ukažme si vše na typickém příkladu. V domácí síti máme notebook, který je nastaven pro získávání IP nastavení z DHCP serveru. Tím může být například váš domácí router. Jakmile notebook nastartujete, proběhne komunikace se serverem a výsledkem je automaticky nastavené připojení k síti.

Situace se komplikuje až ve chvíli, kdy notebook připojujete do jiné sítě, která DHCP server neobsahuje. Notebook se bude snažit získat nastavení ze serveru, ten ovšem nebude nalezen. Abyste mohli v síti komunikovat, budete muset přepnout váš síťový adaptér do režimu ruční konfigurace a všechny potřebné údaje přesně zadat. Budete-li notebook přenášet mezi těmito dvěma sítěmi, budete nuceni vždy ručně změnit nastavení. Přesně na to bylo myšleno a Windows mají implementovánu funkci nazvanou Alternativní konfigurace.

Alternativní konfigurace připojení k síti předpokládá, že se vyskytujete v síti, kde figuruje DHCP server, ale občas se připojujete do jiné sítě, kde byste rádi uplatnili ruční nastavení IP protokolu. Jinými slovy, pokud váš počítač nenalezne v síti DHCP server, který by mu automaticky přidělil adresu, použije ruční nastavení, které jste mu zadali jako alternativní. Vám tak odpadá neustálá změna nastavení, která by jinak byla nutná. Alternativní konfiguraci nastavíte následovně.

V Ovládacích panelech otevřete Centrum sítí a sdílení a přejděte do sekce Spravovat síťová připojení. Poznámka: Ve Windows XP najdete Síťová připojení přímo v Ovládacích panelech.
Klikněte pravým tlačítkem myši na připojení, na němž chcete alternativní konfiguraci nastavit. Z kontextového menu zvolte Vlastnosti.
Poklepejte na Protokol TCP/IPv4 (Internet Protocol verze 4).

Aktivujte volby Získat adresu IP ze serveru DHCP automaticky a Získat adresu serveru DNS automaticky.

Přejděte na záložku Alternativní konfigurace a vyberte druhou možnost Uživatelem definovaná konfigurace.

Zde vyplňte vše potřebné. Pro komunikaci v místní síti budete potřebovat alespoň IP adresu a masku. Pro přístup na internet pak ještě rozhodně adresu výchozí brány a DNS serveru.
Všechny otevřené dialogy zavřete a potvrďte změny nastavení tlačítky OK.
Váš počítač se nyní po připojení do sítě bude snažit o autokonfiguraci pomocí DHCP serveru. Pokud ta selže, použije vámi zadané alternativní nastavení.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Nastavení parametrů IP protokolu z příkazového řádku

Minule jsme se zabývali alternativní konfigurací IP protokolu ve Windows. Dnes si pojďme ukázat něco z podobného soudku. Zavítáme opět do konfigurace parametrů IP protokolu. Protentokrát se odprostíme od dialogů grafického prostředí Windows a seznámíme se s příkazy Příkazového řádku Windows, které zastanou jejich funkci a nastaví vše od IP adresy po sekundární DNS server.

A k čemu že je to vlastně dobré v praxi? Sílu řádkových příkazů poznáte v případě, kdy potřebujete změnit například IP adresu výchozí brány, ne na jednom, ale na více počítačích. Vytvoříte si dávkový soubor BAT obsahující požadovanou sekvenci příkazů a parametrů a spustíte ho na každém ze strojů. Postup se vám ale bude hodit i při přepínání mezi několika profily nastavení IP protokolu na vašem notebooku. Pro každý profil si jednoduše vytvoříte jeden .bat soubor, který za vás provede všechny změny nastavení síťového adaptéru.

A) Nastavení síťového adaptéru pro autokonfiguraci z DHCP serveru

Protokol DHCP je dnes velmi rozšířen. Dejme si za cíl nastavit pomocí příkazového řádku síťový adaptér pro automatické získávání IP adresy z DHCP serveru. Sérii příkazů uložíme pro snadné spouštění do dávkového souboru.

Postup pro Windows XP

Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
netsh interface ip set dns name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew “Připojení k místní síti”

Příkaz netsh s parametrem interface slouží pro nastavení parametrů síťového adaptéru. My požadujeme získání veškerého nastavení z DHCP serveru. K tomu slouží první dva řádky. Zbylé dva řádky jsou spíše preventivního charakteru a zajišťují postupně vyčištění DNS mezipaměti a vynucení automatického získání nové IP adresy. Vše se týká síťového připojení s názvem Připojení k místní síti. Pokud jste jej přejmenovali nebo nese jiný název, upravte ve skriptu všechny tři výskyty.

Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních (“) uvozovek.
V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
Jako název zvolte například dhcp.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
Po spuštění tohoto dávkového souboru získá připojení nazvané Připojení k místní síti IP nastavení z DHCP serveru.

Postup pro Windows Vista

Všechny kroky jsou shodné s postupem pro Windows XP. Liší se pouze podoba příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
netsh interface ipv4 set dnsserver name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew “Připojení k místní síti”

B) Nastavení síťového adaptéru statickými parametry

Může se stát, že od poskytovatele připojení k síti obdržíte určitou konkrétní IP adresu (10.0.5.3), masku podsítě (255.255.255.248), adresu výchozí brány (10.0.5.1) a IP adresy DNS serverů (10.0.5.1,10.0.0.100). V grafickém prostředí vypadá nastavení takto. I tyto hodnoty lze ale adaptéru přiřadit sérií řádkových příkazů.

Postup pro Windows XP

Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ip set dns name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.1 primary
netsh interface ip add dns name=”Připojení k místní síti” 10.0.0.100 2
ipconfig /flushdns

Všimněte si, že první z příkazů nastavuje statickou IP adresu, masku podsítě a výchozí bránu. Další dva řádky pak nesou údaje o IP adrese primárního a sekundárního DNS serveru.

Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních (“) uvozovek.
V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
Jako název zvolte například static.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
Po spuštění tohoto dávkového souboru systém aplikuje staticky zadané IP nastavení na Připojení k místní síti.

Postup pro Windows Vista

Uplatněte stejný postup jako v případě Windows XP. Odlišnosti se vyskytují opět jen ve formátu příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ipv4 set dnsserver name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.1 primary
netsh interface ipv4 add dnsserver name=”Připojení k místní síti” 10.0.0.100 index=2
ipconfig /flushdns

Poznámka: Všechny ukázky vycházejí z předpokladu, že používáte českou verzi operačního systému a připojení k síti nese název Připojení k místní síti. Pokud tedy chcete nastavení uplatnit na bezdrátovém WiFi adaptéru, je potřeba do skriptů vložit jeho přesné označení.

Poznámka ke kódování

Windows používají v příkazovém řádku (cmd.exe) kódování latin II CP852. Vyskytují-li se v názvu připojení k síti české znaky, je nutné uložit skripty s tímto kódováním. Jinak budou české znaky interpretovány chybně a příkazy se nevykonají. Podporu CP852 obsahuje například český editor PSPad.

Skripty ke stažení

Skripty v elektronické podobě a ve správném kódování si můžete stáhnout tady.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Připojení síťové jednotky ve Windows

Počítačové sítě již dávno nejsou výsadou velkých společností, ba naopak. Pojmy jako Ethernet a WiFi v českých domácnostech pomalu zlidověli. Řada domácností s připojením k internetu vlastní svůj router s NAT technologií, za kterým dřímá malá lokální počítačová síť. Do té jsou pak připojena všechna domácí zařízení včetně notebooků, počítačů, přehrávačů multimédií či síťových pevných disků spadajících do kategorie NAS (Network Attached Storage) zařízení. Abychom dokázali potenciál služeb sdílení souborů využít co nejefektivněji, ukážeme si, jak je možné připojit sdílenou složku v síti jako jednu z logických jednotek v počítači.

Předpokladem pro zprovoznění služby sdílení souborů je správné nastavení protokolu TCP/IP a povolení služby Sdílení souborů a tiskáren. V některých situacích může přístupu ke sdílené složce bránit brána Firewall. V takovém případě je potřeba zanést do jeho nastavení pravidlo povolující tento typ provozu.

V počítačové síti mějme dva počítače s funkčním sdílením souborů. Každý z nich má tedy přiřazen název počítače a IP adresu. Pomocí těchto dvou údajů můžeme vzájemně přistupovat ke sdíleným prostředkům. Podobně jako zadáváte cestu ke složkám umístěných lokálně v počítači, můžete přistupovat i k těm vzdáleným. Cesta, kterou použijete se ovšem bude mírně lišit. Pro zobrazení všech sdílených prostředků vzdáleného počítače zadejte cestu \\ nebo \\. Chcete-li například otevřít sdílenou složku Fotky umístěnou na počítači PC1, síťová cesta bude znít \\PC1\Fotky. Druhou variantou je použití IP adresy. Zápis by pak vypadal například \\10.0.0.1\Fotky. Doporučovanou metodou je použití názvu počítače, protože IP adresa se může měnit a pak by síťová cesta nebyla aktuální. Základní myšlenka je využití dvou zpětných lomítek následovaných názvem počítače či IP adresou. Přístup do požadované složky se již řídí standardní hierarchií složek, tak jak ji znáte z prostředí lokálního pevného disku.

Přejděme ke konkrétnímu příkladu. V síti máme dva počítače PC1 a PC2, každý s Windows XP či Vista. Sdílení souborů je funkční, ale pro urychlení přenosu souborů chceme na PC2 namapovat pod logickou jednotku M:\ vzdálený adresář \\PC1\Hudba. PC1 nemusí být nutně přímo počítač, tak jak jej známe, ale může se jednat například o síťové úložiště NAS či multimediální síťový přehrávač. Postup však bude totožný.

Otevřete dialog Tento počítač (Počítač).
V menu Nástroje zvolte položku Připojit síťovou jednotku. Ve Windows Vista je nutné pro zobrazení panelu s menu stisknout klávesu Alt.

V dialogu Připojit síťovou jednotku vyplňte síťovou cestu ve formátu, který jsme si ukázali výše a zvolte písmeno, pod nímž bude složka přístupná.

Případně můžete použít tlačítko Procházet. Pro tyto účely je však nutné ve Windows Vista v ovládacím panelu Centrum sítí a sdílení povolit funkci Zjišťování sítě.

Jednotku si přejeme opět připojit i při příštím spuštění počítače, zaškrtněme tedy volbu Znovu připojit při přihlášení.
Stiskem tlačítka Dokončit bude složka namapována a můžete ji začít používat.

Připojení síťové jednotky z příkazového řádku

Kromě výše uvedeného návodu existuje i další možnost, jak našeho cíle dosáhnout. Windows obsahují příkaz net, který se o připojení postará. S výhodou ho lze využít při skriptování. Pro náš příklad by měl příkaz následující podobu. Parametr persistent říká, že si přejeme opětovné připojení jednotky i při příštím spuštění počítače.

net use M: \\PC1\Hudba /persistent:yes

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Přizpůsobte si ukládací a otevírací dialog Windows

Každý z nás má při práci se soubory a dokumenty určité návyky. Někdo striktně ukládá všechna svá data na pracovní plochu, jiný používá předpřipravenou složku Dokumenty a další má pro tyto účely na svém pevném disku vytvořenu stromovou strukturu složek, kam jednotlivé dokumenty zaškatulkovává. Třetím případem pak může být uživatel ukládající všechna svá data přímo na sdílenou síťovou složku. I toto chování má své opodstatnění. Za předpokladu, že vše funguje, jak má, jsou jeho data zálohována správcem souborového serveru a uživatel při případné ztrátě notebooku nepřichází o veškeré své soubory. Pokud nejste typem uživatele ukládajícího veškerou práci do systémem vytvořených složek, jakými jsou Dokumenty a Plocha, troufnu si tvrdit, že vám dialog Windows Uložit nemusí úplně vyhovovat.

Jak je patrné z obrázku výše, výchozími položkami jsou právě Dokumenty, Plocha a několik dalších.

Pokud ukládáte dokumenty do složky D:\Práce\2009\, pak se v dialogu musíte do tohoto umístění jednoduše řečeno proklikat. Možná vás tedy potěší, že dialogy Uložit a Otevřít nejsou tak statické, jak se na první pohled zdá a je možné si je jednoduše upravit podle aktuálních potřeb. Pro ukázku si dejme za cíl přidat do dialogu výše zmíněnou složku D:\Práce\2009\. Máme v ní veškerá data, a takto si do ní zajistíme rychlejší přístup.

V nabídce Start zvolte Spustit a do textového pole napište gpedit.msc. Kliknutím na OK příkaz spusťte.
Otevře se konzola Zásady skupiny. Jednotlivá nastavení jsou ukryta ve stromové struktuře. Postupně procházejte úrovněmi stromu Konfigurace uživatele, dále Šablony pro správu, Součásti systému Windows, Průzkumník Windows, Obecné dialogové okno Otevřít soubor a zde v pravé části okna poklepejte na možnost Položky zobrazené na panelu Místa.

V otevřeném okně povolte možnost úpravy položek výběrem možnosti Povoleno a do zobrazovaných míst vložte cestu ke složkám, které chcete nově přidat.V našem případě jsem zadal cestu D:\Práce\2009\. Do níže uvedených polí pak vložte další často používané složky. Například složku Dokumenty vložíte zadáním cesty C:\Documents and Settings\ \ Dokumenty\. Plochu najdete rovněž ve složce s vaším uživatelským profilem.

Potvrďte úpravy kliknutím na OK a všechna další otevřená okna zavřete. Upravený dialog poté může vypadat například takto.

Výše popsaným návodem upravujete zároveň položky obou dialogů (Otevřít i Uložit).

Tip: Pro úpravu položek dialogů můžete využít i služeb nástroje PlacesBar Editor, který se postará o veškerou práci na pozadí a vy pouze navolíte jednotlivé cesty, které si přejete do dialogu vložit.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Nainstalujte si Windows 7 nebo Vista z USB flash disku (aktualizováno)

Jistě jste zaznamenali uvolnění veřejné beta verze Windows 7. O novinkách v tomto novém operačním systému si povíme více v některém z příštích článků. Pro tentokrát se zaměříme na přípravu USB Flash Disku, ze kterého budeme moci do počítače nainstalovat Windows 7 či Windows Vista. Vyhneme se tím nutnosti použít standardního instalačního DVD disku. Scénářů, kdy se Vám tento postup může hodit, je hned několik. Kromě těch, kteří nevlastní počítač vybavený DVD mechanikou, jej jistě ocení především majitelé netbooků. Celá řada dnes prodávaných netbooků není standardně vybavena optickou mechanikou. Výrobci tak snadno dosahují nízké hmotnosti a kompaktnosti těchto strojů. Pokud se ale pouštíte do reinstalace systému na takovém stroji, může být absence optické mechaniky značnou komplikací.
Proto si dnes ukážeme, jak spolehlivě vytvořit instalační USB Flash Disk, ze kterého bude možné pohodlně provést instalaci Windows 7 nebo Windows Vista. Příjemnou vlastností instalace z Flash Disku je mimo jiné i její svižný průběh.

Požadavky

4GB a větší USB Flash Disk
Funkční počítač s DVD mechanikou a Windows 7 nebo Vista pro přípravu Flash Disku
Instalační DVD Windows 7 nebo Vista

Ukázka

Kompletní posloupnost příkazů je zachycena na tomto ilustračním obrázku. Předem upozorňuji, že logická písmena disků se pravděpodobně budou ve vašem konkrétním případě lišit od obrázku.

Postup

Připojte Flash Disk k počítači, na kterém provozujete funkční instalaci Windows. Obsah tohoto disku bude během postupu kompletně smazán. Před pokročením k dalším bodům je tedy na místě provést zálohu dat. Rovněž doporučuji odpojit všechny další datové USB disky připojené k počítači. Ušetříte si mnoho starostí v případě, že byste se v některém z následujících kroků udělali chybu. Nemusíte mít obavy, návod je bezpečný a vyzkoušený. Na druhou stranu, prevence ochrany dat není nikdy dost.
Otevřete nabídku Start, klikněte na Všechny programy a přejděte do sekce Příslušenství. Pravým tlačítkem myši klikněte na Příkazový řádek a zvolte možnost Spustit jako správce.
V Příkazovém řádku spusťte nástroj pro správu disků příkazem “diskpart“.
Po změně výzvy před kurzorem na DISKPART> zadejte příkaz “list disk“. Z tabulky si poznamenejte číslo disku odpovídající vašemu Flash Disku. Snadno ho poznáte podle uvedené velikosti.
Zadejte příkaz “select disk 1“, kde číslo na konci příkazu odpovídá číslu vašeho Flash Disku z předchozího kroku. Před potvrzením příkazu doporučuji číslo důkladně zkontrolovat.
Postupně jeden po druhém zadejte následující příkazy. Příkaz format může trvat několik desítek vteřin v závislosti na přenosové rychlosti disku.

clean
create partition primary
select partition 1
active
format fs=ntfs quick
assign
exit

V tuto chvíli máme téměř vše připraveno. Vložte do DVD mechaniky počítače, na kterém instalační Flash Disk připravujete, instalační disk DVD Windows 7 nebo Vista. Do příkazového řádku zadejte příkaz “D:” a poté příkaz “cd boot”, kde D: je označení vaší DVD mechaniky.
Posledním příkazem je “bootsect.exe /nt60 E:“, přičemž E: je označení vašeho USB Flash Disku, jež mu bylo systémem přiřazeno. Zjistíte ho například v okně Počítač (Tento počítač). Opět platí pravidlo dvakrát měř, jednou řež. Příkazový řádek můžete nyní zavřít.
Zkopírujte celý obsah instalačního DVD disku Windows 7 nebo Vista na USB Flash Disk. Nyní je Flash Disk kompletně připraven.Poznámka: Kopírování dat z disku DVD (D:) na Flash Disk (E:) je rovněž možné provést řádkovým příkazem “xcopy D:\* E: /E“. V případě potřeby upravte označení jednotek (písmena D a E pokračující dvojtečkou). Písmeno E na konci příkazu neměňte, jedná se o parametr.
V BIOSU počítače, na který budete Windows instalovat, povolte možnost bootování z USB zařízení a připojte Flash Disk. Poté se nastartuje instalace Windows. Jako v předchozích krocích doporučuji mít i při instalaci Windows odpojené veškeré externí pevné disky, které nutně pro instalaci nepotřebujete.

Poznámka: Bootsect.exe podporuje pouze file systémy FAT, FAT32 a NTFS. Pokud tedy zkoušíte naformátovat flash disk systémem exFAT, pak zjistíte, že bootovací záznam na tomto disku pomocí bootsect.exe nevytvoříte.

Automatické vytvoření

K vytvoření instalačního flash disku můžete využít specializovaného nástroje.

Prvním je A Bootable USB. Pouze mu zadáte, zda má flash disk vytvořit z ISO obrazu Windows 7 nebo z disku DVD. O vše ostatní se postará za vás. Jednotlivé operace mohou běžet i několik desítek minut. Buďte trpěliví a vyčkejte na dokončení každé z nich.
Microsoft také připravil vlastní nástroj pro vytvoření instalačního flashdisku Windows 7. Podporuje ale pouze vytváření z ISO obrazu.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Jak změnit výchozí rozložení klávesnice na přihlašovací obrazovce Windows?

Výběr jazykového rozložení kláves při instalaci Windows má větší dopad, než si mnozí uživatelé myslí. Kdykoliv během používání systému se mohou vaše preference změnit a samozřejmě není problém si rozložení změnit na to, které vám aktuálně vyhovuje. Programátoři pravděpodobně zůstanou u anglického, běžní uživatelé pak nejspíše zůstanou u českého rozložení. Co ovšem není tak zřejmé, je chování přihlašovací obrazovky Windows.

Ta si totiž pamatuje, jaké rozložení bylo zadáno při instalaci systému, a všechny pozdější změny provedené ze samotných Windows se na ní neaplikují. Toto chování je nepříjemné obzvláště při zadávání hesla.

Představte si následující situaci. Od vašeho správce jste obdrželi notebook s přeinstalovanými Windows. Při instalaci bylo nastaveno české rozložení kláves, patřičná časová zóna a české regionální nastavení. Vaše heslo do Windows obsahuje speciální znaky jako zavináč, dolar nebo mřížku a při práci používáte výhradně anglické rozložení kláves. Po zapnutí stroje tedy přepnete na přihlašovací obrazovce na angličtinu a zadáte heslo. Poté si ve Windows přidáte anglické rozložení kláves. To se ale vztahuje pouze na rozhraní systému jako takového. Přihlašovací obrazovka se vždy zobrazí s aktivním českým rozložením kláves. Znamená to tedy nutnost přepnout si rozložení kláves před každým přihlášením ručně nebo pamatovat, že v tento moment máte aktivní jiný jazykový režim, než na jaký jste zvyklí. Pojďme si ukázat jak výchozí rozložení změnit.

1. Spusťte editor registru.

2. Přejděte do větve “HKEY_USER\.DEFAULT\Keyboard Layout\Preload”.

3. Tady najdete řetězcové hodnoty podobné těm na obrázku. Řetězec s názvem „1“ nese zakódovaný údaj o výchozím rozložení kláves na přihlašovací obrazovce.

4. Změňte poklepáním hodnotu tohoto řetězce na vybraný kód podle níže uvedené tabulky.

5. Restartujte počítač.

Přehled rozložení kláves a jejich kódů:

00000405 = “České”
00000409 = “Anglické (Spojené státy)”
00000809 = “Anglické (Spojené království)”
00000407 = “Německé”
0000040c = “Francouzské”
0000041b = “Slovenské”
00000415 = “Polské”
00000419 = “Ruské”

Poznámka: Ve Windows Vista lze dosáhnout stejného výsledku zaškrtnutím políčka “Systémové účty (místní systém, místní služba a síťová služba)” v umístění Start | Ovládací panely | Změnit klávesnice nebo jiné metody zadávání | Správa | Kopírovat do vyhrazených účtů.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.