Zní to neuvěřitelně, ale nápověda ve formátu Microsoft Compiled HTML Help s příponou CHM letos oslaví třinácté narozeniny od svého uvedení. Během let Microsoft tento formát rozvíjel, ale v roce 2002 se ukázalo, že skrývá určitá potenciální bezpečnostní rizika. Proto bylo rozhodnuto, že otevírání těchto souborů bude automaticky blokováno. Pokud uživatel bude i přesto chtít zobrazit obsah souboru obsahujícího nápovědu, musí nejdříve provést jeho odblokování.

Blokovací bezpečnostní mechanizmus byl do Windows XP doplněn jednou z aktualizací. V případě Windows Vista a Windows 7 jde o nedílnou součást operačního systému.

Microsoft definuje několik zón, ze kterých může CHM soubor pocházet. Na základě původu souboru je následně rozhodnuto o zablokování přístupu k jeho obsahu.

Například pokud byl soubor zkopírován na pevný disk instalátorem Windows, spadá do zóny My Computer. Ta má tu výhodu, že do ní spadající soubory nejsou blokovány. Pracovat s nimi můžete tedy naprosto bez omezení. Stejné chování je charakteristické i pro flashdisky a další výměnná zařízení nedisponující souborovým systémem NTFS. Naproti tomu obsah souboru na flashdisku se systémem NTFS bude blokován.

Naproti tomu soubory nápovědy stažené z lokální sítě nebo internetu automaticky získávají atribut dokumentující jejich zónu původu Local Intranet, Trusted Sites, Internet či Restricted Sites. Zobrazování jejich obsahu je zakázáno, a pokud si do nich přejete nahlédnout, musíte ručně pro každý ze souborů tuto činnost povolit. V případě, že vám pod rukama během dne projde celá řada různých CHM souborů, oceníte možnost změnit výchozí chování operačního systému a blokování souborů zcela vypnete.

Technické pozadí

Z výše popsaného principu je patrné, že si Windows pamatují informaci o původu každého staženého souboru. Kde je ale uchovávána? V hlavičce každého ze souborů, v registrech nebo snad v nějakém speciálním souboru?

Odpověď skrývá souborový systém NTFS respektive technologie Alternative Data Streams. Každý soubor může (ale nemusí) mít přidružen jeden či více datových streamů. Představte si jej jako objekt, do kterého je možné zapisovat a číst informace, podobně jako do obyčejného souboru.

Jakmile si do počítače stáhnete CHM soubor z internetu, systém založí jeho datový proud a zapíše do něj informaci o zóně jeho původu. Dejme tomu, že soubor umístěný na pracovní ploše se jmenuje php_manual_en.chm. Jak zjistíme, zda má vůbec datový stream vytvořen? Stačí do příkazové řádky v režimu správce zadat příkaz dir /r. Datový stream poznáte podle jména složeného z názvu souboru následovaného dvojtečkou a názvem proudu.

Nyní víme, že stream souboru existuje a zobrazíme si jeho obsah pomocí poznámkového bloku tímto příkazem. Řetězec zone.identifier plní roli názvu datového proudu.

notepad C:\Users\Jirka\Desktop\php_manual_en.chm:zone.identifier

 Otevře se okno poznámkového bloku s obsahem podobným tomu na obrázku.

V sekci ZoneTransfer je obsažen atribut ZoneId s hodnotou 3. Hodnota specifikuje bezpečnostní zónu, do níž soubor php_manual_en.chm spadá. Pohledem do tabulky níže zjistíte, že byl stažen do počítače z internetu. Přístup k jeho obsahu tedy bude zablokován, protože Windows podporují ve výchozím nastavení pouze otevírání CHM souborů pocházejících z vašeho počítače – zóny 0.

Odblokování jednoho souboru

Soubor nápovědy umístěný přímo na pevném disku vašeho počítače je možné otevřít bez větších komplikací. Pokud ale pochází z internetu či jiného síťového zdroje, systém to zjistí díky atributu Zone ID z datového streamu souboru a znemožní zobrazení obsahu souboru. Pro každý jednotlivý stažený soubor můžete pomocí tohoto postupu provést ruční odblokování – tedy sdělit systému, aby soubor přijal za důvěryhodný a přestal jej blokovat.

1. Klepněte na požadovaný soubor pravým tlačítkem myši a z kontextové nabídky vyberte Vlastnosti.
2. V pravé dolní části otevřeného dialogového okna si všimněte tlačítka Odblokovat.
   
3. Jeho stisknutím a následným potvrzením tlačítka OK dojde k trvalému odblokování přístupu k obsahu souboru.

Poznámka: Všimli jste si, že u souborů nápovědy otevíraných ze sdílené síťové složky chybí tlačítko Odblokovat? Takové musíte zkopírovat přímo do vašeho počítače nebo zvolit postup uvedený o několik řádků níže.

Vypnutí blokování všech souborů

Pracujete-li často s různými soubory nápovědy, výše popsaný postup aplikovaný na každý jeden soubor by vám mohl značně komplikovat život. Proto máte možnost změnit výchozí chování Windows a sdělit systému, aby povolil přímý přístup k CHM souborům spadajících například do zóny Internet a všech nižších.

1. Do vyhledávacího pole v nabídce Start napište regedit, čímž spustíte Editor registru.
2. Stromovou hierarchií projděte do větve HKEY_LOCAL_MACHINE\SOFTWARE\Microsoft\HTMLHelp\1.x\. Zde vytvořte pomocí pravého tlačítka nový klíč s názvem ItssRestrictions.
3. Klepněte pravým tlačítkem na nově vytvořený klíč ItssRestrictions, z kontextové nabídky zvolte Nový. Z podnabídky vyberte Hodnota DWORD (32 bitová) a nazvěte ji MaxAllowedZone.
4. Poklepáním na nově vytvořenou hodnotu MaxAllowedZone a zadáním čísla 3 specifikujte, že si přejete nastavit všechny zóny se Zone ID v rozsahu 0-3 jako důvěryhodné.
   
5. Tím zajistíte, že přístup k obsahu souborů nápovědy stažených z internetu nebude blokován. Stejně tak soubory ze sdílených síťových složek budou zobrazitelné přímo.
   

Tip: Celý postup můžete elegantně provést zadáním tohoto příkazu do Příkazového řádku v režimu správce:

reg add HKLM\SOFTWARE\Microsoft\HTMLHelp\1.x\ItssRestrictions /v MaxAllowedZone /t REG_DWORD /d 3 /f

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Problematika instalace a reinstalace Windows je stala předmětem nejednoho vtipu. V tomto článku si ovšem zcela seriózně ukážeme, že instalátor  Windows má rozhodně co nabídnout a zdaleka neřekl své poslední slovo. S každou novou generací Windows se objevují nové techniky a postupy instalace, upgradu a přibývají i nástroje pro usnadnění opravy systému.

Čistá instalace

Mluvíme-li o čisté instalaci Windows, provádíme jejich instalaci do počítače, který dosud není vybaven žádným operačním systémem. Případně kompletně odstraňujete stávající softwarové vybavení a instalujete vše znovu. Ať už vás k čisté instalaci dovedla jakákoliv z cest, vězte, že jste zvolili nejlepší možný způsob. Do nově instalovaného systému si totiž nenesete žádné pozůstatky z doposud používaného systému, tedy i případné chyby. Navíc máte možnost se při příležitosti kompletní reinstalace systému poohlédnout u výrobců po aktuálních verzích aplikací a ovladačů.

1. Vložte instalační DVD (flashdisk) Windows. Nastavte v BIOSu vašeho počítače bootování z disku DVD (případně flashdisku).
2. Postupně projděte počátečními kroky instalátoru Windows. Tlačítkem Nainstalovat zahajte průvodce instalací, zvolte preferované jazykové nastavení a akceptujte smlouvu EULA.
   
3. V dalším kroku zvolte Vlastní typ instalace.
   
4. Vzápětí specifikujte pevný disk na nějž bude systém Windows nainstalován a pokračujte tlačítkem Další. Instalátor automaticky zajistí vytvoření oddílů a jejich naformátování.
   
5. Nyní bude zahájen samotný proces instalace. Vyčkejte na jeho dokončení a restartování systému.
   
6. Dále budete vyzváni k zadání uživatelského jména, hesla a nastavení času. O několik minut později je váš systém připraven k prvnímu použití.

Výhody

• čistý systém bez chyb

Nevýhody

• vyšší časová náročnost

 Upgrade systému

Pokud si nedokážete představit, že byste o veškerý software měli přijít a instalovat jej znovu, pak zvolte možnost přímého upgradu Windows (tzv. in-place upgrade). Díky němu jednoduše přejdete ze stávajícího systému na novější verzi Windows při zachování uživatelského nastavení a dat. Nezapomeňte však i v tomto případě provést zálohu vašich důležitých souborů a dokumentů.

Před započetím upgradu si ověřte, že jazyková verze vašich Windows odpovídá verzi, na níž přecházíte. Pokud tomu tak není, nebude možné upgrade provést. Ukázka zachycuje přímý upgrade z  Windows Vista na Windows 7.

Poznámka: Přímý upgrade z Windows XP na Windows 7 není možný.

1. Spusťte počítač, přihlaste se do Windows Vista a zkontrolujte, zda máte nainstalován balíček Service Pack 1, bez něhož není možné pokračovat.
2. Vložte do mechaniky instalační DVD (flashdisk) Windows 7 a vyčkejte na spuštění instalátoru.
3. Podobně jako u čisté instalace projděte úvodní kroky.
4. Jakmile dospějete k dialogu Jaký tip instalace požadujete?, zbystřete a zvolte možnost Upgrade.
   
5. Následující kroky instalátoru odpovídají běžné instalaci Windows z předchozího postupu.

Výhody

• rychlé provedení

Nevýhody

• případné chyby se mohou promítnout i do nového systému

 Více systémů (multibooting)

Nemusíte se samozřejmě omezovat pouze na používání jedné verze Windows. Vlastníte-li například licenci Windows XP a navíc si pořídíte Windows 7, můžete oba systémy provozovat na jednom počítači zcela nezávisle na sobě. Po každém zapnutí počítače se zobrazí výzva, podobná té na obrázku v kroku 7, umožňující zvolit, do jakého systému počítač nastartuje.

Tento postup vyžaduje přítomnost tolika diskových oddílů či pevných disků, kolik systémů chcete provozovat. Při instalaci se řiďte pravidlem, že je vhodné instalovat jednotlivé verze Windows v pořadí, v jakém byly vydány a uvedeny na trh.

V našem modelovém případě, kdy požadujeme provoz Windows XP a Windows 7, potřebujete dva diskové oddíly a zahájíte nejdříve instalaci Windows XP. Po jejím dokončení pokračujte novými Windows 7.

1. Rozdělte váš pevný disk minimálně na dva oddíly. Učiníte tak nastartováním z instalačního DVD a použitím nástroje diskpart či přímo pomocí instalačního průvodce (Windows Vista a 7). Případně využijte nástroj na správu diskových oddílů jiného výrobce.
2. Zahajte instalaci vložením instalačního CD Windows XP. Projděte všechny kroky průvodce.
3. Po jejím dokončení nastartujte z instalačního DVD (flashdisku) Windows 7. Projděte úvodní kroky průvodce.
4. V kroku Jaký tip instalace požadujete? zvolte možnost Vlastní.
   
5. Nyní zvolte oddíl, na nějž budou Windows 7 nainstalovány. Na každém oddílu smí být nainstalován pouze jeden systém. V tomto případě zvolíme disk 1, protože disk 0 již využívají Windows XP.
   
6. Zbylé kroky instalátoru se neliší od standardního instalačního postupu.
7. Po dokončení instalace vás přivítá Správce spuštění systému Windows. Zvolte systém, který si přejete nastartovat.
   

Výhody

• dostupnost několika verzí OS
• rychlost jejich běhu

 Nevýhody

• nutnost starat se o všechny OS (aktualizace, instalace programů)
• vyžadováno několik diskových oddílů
• pro každý OS musíte mít platnou licenci

Oprava systému

Ač neradi, možná se ocitnete v situaci, kdy vás systém odmítá korektně fungovat. Projevovat se to může hned několika způsoby.

Pokud váš systém odmítá nastartovat či přestal po instalaci určitého programu či ovladače fungovat, můžete se pokusit o opravu jedním z nástrojů k tomu určených.

1. Nastartujte z instalačního disku Windows 7.
2. Zvolte odpovídající jazykové nastavení a v druhém kroku instalátoru klepněte na Opravit tento počítač.
   
3. V dialogu Možnosti obnovení systému  pokračujte klepnutím na Další.
4. Z nabídky nástrojů zvolte ten, jehož popis nejlépe vystihuje aktuální problém. Doporučujeme využít především první dva uvedené.
   

Poznámka: V případě nástroje Obnovení bitové kopie systému mějte na paměti, že bitovou kopii lze obnovit pouze na pevný disk o stejné a vyšší kapacitě.

Windows XP obsahují možnost opravení stávající instalace. Níže uvedené kroky popisují zahájení tohoto  procesu.

1. Vložte instalační disk Windows XP do počítače a nastartujte z něj.
2. První krok přejděte stiskem klávesy Enter, dále pak pomocí F8 akceptujte smlouvu EULA.
3. V následujícím kroku se seznamem nainstalovaných systémů zvolte ten, jež si přejete opravit a stiskněte klávesu R.
4. Instalátor zahájí opravu systému Windows při zachování nainstalovaných programů a dat.
   

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Bohužel,  a zároveň bohudíky, není množství kláves nekonečné. Spolu se stále narůstajícím počtem programů to může vyústit v situaci, kdy dva programy, které používáte, sdílí jednu stejnou klávesovou zkratku. A to se pak teprve dějí věci. Otáčí se pracovní plocha apod.

Příkladem je například klávesová zkratka CTRL+ALT+šipka vlevo. Ta ve Virtual PC v nově uvedených Windows 7 způsobí uvolnění kurzoru myši z okna virtuálního stroje a jeho návrat do operačního systému nainstalovaném přímo na fyzickém počítači. Pokud je navíc váš stroj vybaven grafickou kartou od společnosti Intel, zjistíte, že při stisku CTRL+ALT+šipka vlevo nedojde o uvolnění kurzoru myši z virtuálního počítače. Namísto toho se celý obraz, vykreslovaný na vaší obrazovce, otočí o nehezkých 90 stupňů doleva. Ne každý ovšem používá Virtual PC v kombinaci s grafickou kartou Intel, ale tato ukázka se snaží zachytit fakt, že při duplikaci klávesové zkratky se můžete dostat do nepříjemností.

V praxi jsem si mnohokrát potvrdil, že obyčejného uživatele dokáže nechtěný stisk kláves CTRL+ALT+kurzorová šipka a následné otočení displeje, skutečně potrápit a horko těžko hledá cestu, jak vše vrátit do původní podoby.

Nechtěnému otáčení displeje v obou výše popsaných situacích můžete předejít provedením následujících kroků. V podstatě jde o to, že zakážeme ovladači grafické karty Intel používání klávesových zkratek.

1. Stiskněte klávesu Win (se symbolem Windows) a otevřete Ovládací panely.
2. Do vyhledávacího pole vpravo nahoře napište řetězec Intel.
   
3. Klepněte na Intel GMA Driver for Mobile, případně na jinak nazvanou aplikaci Intel pro správu vašeho grafického adaptéru.
4. Po otevření nástroje přejděte do sekce klávesové zkratky.
   
5. Zde zrušte zaškrtnutí položky Zapnout klávesové zkratky.
   
6. Dialog uzavřete stisknutím tlačítka OK.
7. Nyní jsou používané klávesové zkratky uvolněny a můžete je využívat s jinými aplikace, případně využít toho, že si nechtěně vy nebo vaši uživatelé neotočí displej.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Instalace ovladačů je stále komfortnější a uživatelsky přívětivější. Kde jsou časy Windows 98, kdy bylo nutné instalovat ovladač pro každý nově připojený flashdisk. V posledních letech Microsoft certifikuje stále větší množství ovladačů a díky službě Windows Update je instalace ovladačů leckdy transparentní a zcela automatickou záležitostí. Připojíte zařízení, a pokud ovladač není přímo dostupný v operačním systému, dojde k jeho stažení z Windows Update a následné instalaci. V případě, že k počítači připojíte nestandardní zařízení je stále zachována možnost ruční instalace ovladače.

Celá řada periferních zařízení se během používání počítače rychle mění. Jak čas běží a stroj prochází hardwarovými změnami, je množství nainstalovaných ovladačů stále větší. Ukažme si příklad na výměně zvukové karty. Jednoduše starou kartu nahradíte novou a provedete instalaci nových ovladačů. Starý ovladač ovšem může v jistých situacích způsobovat problémy. Kromě toho Windows XP načítají nainstalovaný ovladač při každém startu nezávisle na přítomnosti zařízení. Ačkoli tedy kartu nepoužíváte a není vůbec v počítači přítomna, využívá její ovladač cenné systémové prostředky.

Nyní, když původní zvuková karta není k počítači připojena, nelze jí odpovídající ovladač jednoduše odebrat. Ve Správci zařízení již karta zkrátka není „vidět“.

Existuje ale způsob, jak chování konzoly Správa zařízení změnit a zobrazit kompletní přehled hardwaru včetně odpojených zařízení.

Postup

1. Klepněte pravým tlačítkem na Počítač a z kontextové nabídky vyberte Vlastnosti.
2. V dialogovém okně Vlastnosti systému pokračujte stiskem tlačítka Proměnné prostředí.
3. Dolní část dialogu Proměnné prostředí obsahuje definované systémové proměnné. Pomocí tlačítka Nová vytvořte novou proměnnou s názvem „devmgr_show_nonpresent_devices“ a hodnotou „1“. Pomocí OK uložte změny.
   
4. Stiskněte tlačítko Start a do vyhledávacího pole napište „devmgmt.msc“, čímž spustíte konzolu Správa počítače.
5. V nabídce Zobrazit aktivujte volbu Zobrazit skrytá zařízení.
    
6. Nyní rozbalte kategorii, do níž zařízení spadá, a klepněte na něj pravým tlačítkem. Funkcí Odinstalovat z kontextového menu zahajte odebrání ovladače.
   

Tipy

Dialog Vlastnosti systému můžete rychle otevřít pomocí klávesové zkratky Windows+Break.

Alternativou vytvoření systémové proměnné je vytvoření hodnoty DWORD s hodnotou „1“ ve větvi HKEY_LOCAL_LOCAL_MACHINE\SYSTEM\CurrentControlSet\Control\Session Manager\Environment registru Windows.

Zadávání výpočtů pomocí myši je jistě důvěrně známé každému uživateli. Proto se zaměříme na méně známé funkce a obzvláště na urychlení práce s Kalkulačkou. Provádíte-li například dvacet výpočtů denně, určitě oceníte možnost zadávat výrazy bez jediného kliknutí tlačítka myši. Věřte mi, že jakmile si na tento způsob zvyknete, nedáte na něj dopustit. Ve všech uvedených příkladech se budeme snažit dosáhnout co nejvyšší efektivity využitím klávesových zkratek.

Jak rychle spustit Kalkulačku

Nemáte-li tlačítko pro její spuštění přímo na klávesnici postupujte takto.

1. Klávesovou zkratkou WIN+R otevřete dialog Spustit.
2. Napište „calc“ bez uvozovek a spusťte kalkulačku klávesou Enter.
   

Vložení základního výrazu pomocí klávesnice

Naším úkolem je vydělit desetinné číslo 14,68 číslem 2.

1. Zadejte první číslo pomocí numerické klávesnice. Jako oddělovač desetinných míst použijte čárku.
2. Operaci dělení odpovídá klávesa s lomítkem /.
3. Nyní zadejte číslo 2.
4. Klávesou Enter provedete výpočet a zobrazíte výsledek.
5. Pomocí klávesy Esc vynulujte kalkulačku.

Přepnutí na rozšířenou Vědeckou kalkulačku

Pomocí klávesové zkratky Alt+Z následované klávesou V přepněte Kalkulačku do Vědeckého módu. Ve Windows 7 pak můžete využít přímé zkratky Alt+2.

Pokročilý výpočet

Zadejte pomocí klávesnice a spočtěte na Kalkulačce hodnotu výrazu 2¹⁵ . (log 10). Závorky sice v tomto případě nejsou nutné, ale naučme se s nimi zacházet. Všimněte si, že argumenty sinu, cosinu, logaritmu, atd. se zadávají dříve než samotná požadovaná operace.

1. Zadejte číslo 2.
2. Pro operaci mocniny x^Y použijte klávesu Y. Poté zadejte 15.
3. Klávesou * dejte povel k násobení.
4. Levé závorce odpovídá klávesa (.
5. Nejdříve zadejte argument logaritmu, tedy číslo 10.
6. Dále stiskněte klávesu L pro výpočet logaritmu.
7. Ukončete závorku klávesou ).
8. Spočtěte výsledek pomocí klávesy Enter.
9. Pomocí klávesy Esc vynulujte kalkulačku.

Převod mezi číselnými soustavami

Kalkulačka se může hodit například i pro převod mezi soustavami. I přesto, že jsou dostupné vhodnější nástroje, může se vám hodit při počítání IP podsítí. Převeďte desítkové číslo 224 do binární (dvojkové) soustavy.

1. Přepněte Kalkulačku do vědeckého režimu.
2. Zadejte číslo v desítkové podobě, tedy 224.
3. Pomocí klávesy F8 číslo převeďte do binární soustavy.
   

Převod z binární soustavy do desítkové provedete takto.

1. Přepněte Kalkulačku pomocí F8 do binárního režimu.
2. Zadejte číslo v binární podobě.
3. Stiskem klávesy F5 převeďte číslo do desítkové podoby.

Poznámka: Ve Windows 7 využijte pro převod mezi soustavami programátorský režim Kalkulačky.

Kompletní přehled klávesových zkratek a funkčních kláves najdete přímo v nápovědě Kalkulačky. Tu vyvoláte klávesou F1. Microsoft ji zpracoval opravdu velmi kvalitně.

Vyzkoušejte si novou Kalkulačku ve Windows 7. Dočkala se mnoha velmi příjemných změn a přináší nové režimy a klávesové zkratky.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Panel obsahuje přehled všech síťových adaptérů v počítači. Díky němu můžeme pomocí grafického rozhraní Windows snadno měnit prakticky jakákoliv nastavení související se sítěmi. Chcete-li změnit IP adresu vaší síťové karty, provedete to zde, potřebujete-li zakázat bezdrátový síťový adaptér či změnit název nějakého připojení, opět jste zde na správné adrese.

Panel Síťová připojení můžete ve Windows XP najít ve výčtu ovládacích panelů. Nové verze Windows ovšem jeho přístupnost lehce komplikují a do cesty je nám postaven dialog Centrum sítí a sdílení. Ten sice shromažďuje vše týkající se sítí a sdílení souborů a složek na jednom místě, ale námi kýžený panel se skrývá až pod odkazem Spravovat síťová připojení v levém funkčním sloupci. Pokud tedy nyní chcete panel otevřít nezbyde než použít tuto cestu.

Otevření panelu

Pokud chcete Síťová připojení otevřít rychle a bez použití myši, vyzkoušejte tento způsob. Funguje ve všech operačních systémech Windows XP a novějších.

1. Otevřete menu Start a vyberte možnost Spustit (Win+R).
   
2. Do pole Otevřít napište „ncpa.cpl“. Ve Windows Vista a Windows 7 můžete psát přímo do vyhledávacího políčka vlevo dole v nabídce Start.
   

Tím přímo otevřete panel Síťová připojení. Ve skutečnosti systém na pozadí najde tento soubor v adresáři „C:\Windows\System32\ncpa.cpl“ a otevře jej.

Pokud síťová nastavení měníte často, mohl by se vám hodit následující tip. Vytvořte si na ploše či v nabídce Start zástupce panelu Síťová připojení.

1. Klikněte na ploše pravým tlačítkem myši a z kontextové nabídky zvolte Nový a dále vyberte Zástupce.
2. Do pole udávajícího umístění položky zadejte „C:\Windows\System32\ncpa.cpl“.
   
3. V dalším kroku zadejte název zástupce a klikněte na tlačítko dokončit.

Klávesová zkratka

Volitelným krokem je přiřazení klávesové zkratky takto vytvořenému zástupci. Tou pak můžete rychle spustit zástupce a tím otevřít panel Síťová připojení.

1. Klikněte pravým tlačítkem na zástupce (ALT+ENTER) a z kontextového menu zvolte Vlastnosti.
2. Přepněte se do políčka Klávesová zkratka a stiskněte například trojhmat CTRL+ALT+S.
   
3. Po dokončení průvodce můžete vyvolat Síťová připojení pomocí zadané klávesové zkratky.

Vše se dá zvládnout prakticky bez použití myši. Na své si tedy jistě přijdou i klávesnicoví fajnšmekři.

Tipy

Podobným způsobem můžete ve Windows otevírat snad všechny ovládací panely. Přehled jejich názvů a příkazů pro jejich spuštění najdete v tomto příspěvku.

Nastavení IP protokolu (adresa, maska, brána,…) lze měnit i z příkazového řádku. Můj návod najdete tady.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Windows XP

V případě XPček je situace poměrně jednoduchá. Jedinou variantou je čistá instalace (custom install) systému. V případě, že zvolíte upgrade, dospějete k chybové zprávě vyobrazené níže a v instalaci nebude možné pokračovat.
 

Windows Vista

Z Windows Vista můžete zpravidla provést přímý (tzv. in-place) upgrade, tedy včetně zachování nainstalovaných aplikací a vašich dat. Jsou ale některé výjimky, o kterých byste měli vědět, než na ně narazíte při instalaci.

Tak napřílad pokud se liší jazyková verze stávajícího a nového systému, přímý upgrade není možné provést. Zároveň musíte mít nainstalován alespoň SP1. Přecházíte-li z 32bitové verze na 64bitovou či naopak, opět přímý upgrade není podporován. Navíc lze přímo upgradovat jen mezi určitými edicemi. Dosti řečí, tabulka od Microsoftu mluví za vše.

Ukázka chybové zprávy

Pokusíte-li se například o upgrade z Windows Vista Home Basic na Professional edici Windows 7, ukončí vaše snažení tato chybová hláška.

Na ploše najdete soubor Windows Compatibility Report.htm s následujícím obsahem:

Nelze provést upgrade z Windows Vista™ Home Basic na Windows 7 Professional. Můžete nainstalovat novou kopii systému Windows 7 Professional, taková instalace však není upgrade a nebudou zachovány vaše soubory, nastavení a programy. Bude nutné programy nainstalovat znovu pomocí původních instalačních disků nebo souborů. Chcete-li soubory před instalací systému Windows uložit, zazálohujte je do externího umístění, například na disk CD či DVD nebo na externí pevný disk. Chcete-li nainstalovat novou kopii systému Windows 7 Professional, klikněte na tlačítko Zpět v levé horní části obrazovky a vyberte možnost Vlastní (upřesnit).

Odpověď: Pomocí tohoto návodu si aktivujte podporu tiskáren v klientu vzdálené plochy. Kromě toho je potřeba na obou strojích mít nainstalován stejný ovladač této tiskárny.

Instalace v grafickém rozhraní

Můžete se setkat s několika způsoby instalace aplikací. První a nejznámější je výše naznačený postup, kdy spustíte grafickou verzi instalátoru a postupně se proklikáváte jeho dialogy. Je-li třeba, upřesníte některé základní parametry, jako například složku, kam si přejete program nainstalovat, nebo zda se má na ploše vytvořit zástupce. V posledních kroku se s vámi instalátor rozloučí a vy můžete program poprvé spustit. Každou aplikaci je třeba alespoň lehce nastavit, takže i to bude jistě jeden z kroků. Některé aplikace navíc vyžadují akceptování smlouvy EULA (End User License Agreement) nebo vám nabídnou účast v programu pro zlepšení kvality daného software. Doposud byla vaše pozornost odváděna na instalaci a nastavení aplikace samotné, a až nyní jí můžete skutečně začít používat. Nicméně pokud instalujete pouze malé množství programů, může tento postup být poměrně časově efektivní.

Portable aplikace

Nejste-li příznivci instalování, pak možná provozujete své aplikace v takzvané portable verzi. Funguje to tak, že si stáhnete upravenou verzi aplikace tak, aby nevyžadovala instalaci, zkopírujete ji na USB flash disk a veškeré softwarové vybavení si nosíte s sebou. I to je samozřejmě zajímavé řešení. O tom snad ale někdy příště.

Tichá instalace

Pojďme rovnou k náplni tohoto článku. Řeč bude o tiché instalací aplikací. Tichá v tom slova smyslu, že automaticky běží na pozadí a neobtěžuje uživatele žádnými dialogy. My ji pouze skriptem z příkazového řádku zadáme požadované parametry. Vše ještě rozšíříme o automatické nastavení aplikací a lehkou údržbu systému. Výhodou tiché instalace je její rychlost a podpora naprosté většiny dnešních aplikací. V případě nasazení většího množství aplikací na větší počet počítačů prakticky nemá konkurenci. Patrně jedinou nevýhodou je vyšší časová náročnost přípravy instalačního skriptu.

Nejčastějšími příponami instalačních souborů bývají .exe a .msi. Software je distribuován uvnitř těchto balíčků a celou instalaci programu řídí takzvaný instalátor. V případě .msi je jím Windows Installer. U spustitelných .exe souborů se můžete setkat s několika různými instalátory. Po bližším ohledání zjistíte, že jde zpravidla o InstallShield, Inno Setup, případně nějaký další.

Typ instalátoru nám jasně říká, jaké parametry lze pro tichou instalaci aplikace použít. Stručný seznam instalátorů a jim odpovídajících parametrů najdete v této tabulce. Velmi dobrým zdrojem je také server http://www.appdeploy.com/.

V případě, že nevíte, jaký instalátor výrobce aplikace použil, můžete si veškeré parametry nechat vypsat zadáním příkazu setup.exe /? do příkazového řádku Windows. Setup.exe nahraďte správným názvem souboru a případně cestou k němu.

Píšeme skript

Nejnázornější bude malá ukázka, vzhůru do ní. Náš skript [šipka k skript.png] bude postupně volat tiché instalace programů, nastaví Adobe Reader, tak aby se choval podle našich přání a na závěr provede lehkou očistu systému od zbytečností. V průběhu svého běhu bude na příkazový řádek vypisovat informace o stavu instalace, abychom věděli, co se povedlo a kde je naopak něco špatně.

Na začátku si definujme proměnnou Apps, která obsahuje cestu ke složce s instalačními balíčky. Dejme tomu, že jsme je umístili do složky C:\Install.

SET Apps=C:\Install

Pojďme nainstalovat první aplikaci. Bude jí například Mozilla Firefox. Místo %Apps% se vloží cesta, kterou jsme do proměnné uložili v předchozím kroku a spustí se instalátor s parametrem pro tichou instalaci.

„%Apps%\Firefox Setup 3.0.10.exe“ /S

Firefox po nainstalování vyžaduje vytvoření nového profilu. To zařídíme tímto příkazem. Všimněte si proměnné %ProgramFiles%, která je systémová (je automaticky nastavena systémem) a ukrývá v sobě cestu ke složce „Program Files“.

„%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe“ -CreateProfile „default

Požadujete-li nastavit Firefox jako výchozí prohlížeč zadejte i tento příkaz.

„%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe“ -setDefaultBrowser -silent

Tato část kódu ve skriptu kontroluje po dokončení instalace každé aplikace, zda instalace proběhla v pořádku. Pokud je něco špatně, vypíše „ERROR“.

IF ERRORLEVEL 1 ECHO ERROR
IF NOT ERRORLEVEL 1 ECHO OK

Pro přehlednost výstupu oddělíme důležité části prázdným řádkem.

ECHO.

Jako další nainstalujeme Adobe Reader. Výsledek instalace můžeme ovlivnit mnoha parametry. Instalátoru zde říkáme, že si po dokončení nepřejeme provádět restart počítače a že instalujeme Reader všem uživatelům počítače. Také chceme automaticky akceptovat smlouvu EULA a zakázat automatické spuštění Readeru po dokončení instalace.

„%Apps%\Acrobat\AdbeRdr910_en_US_Std.exe“ /sAll /rs /l /msi“/qn /norestart ALLUSERS=1 EULA_ACCEPT=YES SUPPRESS_APP_LAUNCH=YES“

Při prvním spuštění by nás ovšem Reader přivítal dotazem, zda se chceme zúčastnit programu pro zlepšení software. Tento dialog můžeme zrušit přidáním tohoto příkazu do skriptu.

REG ADD „HKCU\Software\Adobe\CommonFiles\Usage\Reader 9 “ /t REG_DWORD /v OptIn /d 0 /f

Ukažme si, že to jde i jednoduše. Typickým příkladem aplikace využívající Windows Installer je komprimační nástroj 7zip. Tichou instalaci, která mimochodem trvá pouze několik vteřin, zahájíme takto.

msiexec /i „%Apps%\7z465.msi“ /qn

Pro správu obrázků si nainstalujme XnView.

„%Apps%\xnview\XnView-win.exe“ /verysilent

Plugin Microsoft Silverlight nainstalujeme takto.

„%Apps%\Silverlight.2.0.exe“ /q

Zjednodušeně si ukažme, jak přímo skriptem vyčistit ikony na ploše. Acrobat jsme instalovali všem uživatelům, proto je zástupce umístěn jinde. XnView se nainstalovalo pouze aktuálnímu uživateli, a tak ikonu najdete v jeho uživatelském plofilu. Cesty se mohou mírně lišit na Windows XP a Windows Vista.

DEL „%SystemDrive%\Users\Public\Desktop\Adobe Reader 9.lnk“
DEL „%UserProfile%\Desktop\XnView.lnk“

Kompletní skript včetně několika vzorových aplikací si můžete stáhnout tady. Samozřejmě také můžete spouštět jednotlivé příkazy ručně přímo v příkazovém řádku. Pro účely testování doporučuji využít Microsoft Virtual PC a vytvořit si virtuální stroj.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Windows disponují velmi obsáhlým rozhraním WMI (Windows Management Instrumentation). Rozlišuje několik hlavních tříd, přičemž každá z nich obsahuje objekty odpovídající dílčím komponentám operačního systému. WMI ve spojení s Powershellem či VBScripty umožňuje spravovat prostředky místního počítače, ale i ostatních stanic a serverů v síti. Vyžaduje to ovšem určité znalosti a prvotní seznámení s těmito postupy není zrovna procházkou růžovým sadem.

Microsoft naštěstí k WMI vytvořil rozhraní pro příkazový řádek nazývané WMIC (Windows Management Instrumentation Command-line). Jeho předností je snadné používání a pomůže vám vyhnout se těžkopádnému přístupu WMI. Přímo se tak nabízí využít WMIC v batch skriptech. Ty určitě znáte, mají příponu BAT.

Právě WMIC s příkazovým řádkem Windows se dnes budeme věnovat a ukážeme si několik praktických příkladů, které si můžete vyzkoušet.

Ukázkovým příkladem by mohl být skript realizující jednoduchou inventuru hardwarové konfigurace a softwarového vybavení počítačů v síti. Vytvořili bychom dávkový soubor, který by pomocí WMIC příkazů zjistil informace o přihlášeném uživateli, verzi operačního systému, nainstalovaných programech, běžících procesech, velikosti pevného disku, procesoru a množství operační paměti. Všechny tyto informace by uložil do souboru, jehož název by korespondoval s názvem počítače. To proto, abyste si dokázali spojit shromážděné informace s konkrétním počítačem. To by mohlo být určitě zajímavé, máte-li v síti větší množství počítačů a nechcete je po jednom obcházet a zjišťovat všechny údaje ručně.

Realizaci některých zmíněných funkcí si ukážeme. Je jen na vás, jak je dále využijete.

Režimy WMIC

WMIC může běžet ve dvou režimech. Prvním je klasické „inline“ chování, kdy do příkazového řádku zadáte kompletní příkaz a ten vám na konzoli předá svůj výstup. Nejlépe to vystihne následující příklad. Z příkazového řádku Windows zadáme příkaz pro výpis informací o operačním systému. Na výstupu očekáváme požadovaná data a navrácení do příkazového řádku. Takový příkaz lze velmi snadno užít ve skriptu.

wmic os list brief

Druhou možností, jak s WMIC pracovat, je spustit jej v interaktivním režimu. Zkusme stejný příklad v tomto režimu. Rozdíl bude ten, že nejdříve spustíme samotné WMIC a potom zadáme příkazy, které chceme vykonat. Řízení ovšem nebude vráceno přímo zpět příkazovému řádku Windows, ale budeme navráceni do interaktivního režimu WMIC. Pro jeho opuštění je nutné použít příkat exit.

wmic
os list brief
exit

Příklady

Sérii následujících příkazů si můžete vyzkoušet pouhým zadáním do Příkazového řádku Windows. Pokud se pustíte do testování WMIC a nebudete vědět, jaké jsou parametry toho či onoho příkazu vyzkoušejte za příkaz zadat kombinaci znaků /? (lomítko a otazník). WMIC vám napoví správnou syntaxi.

Informace o hardware

1. Pojďme zjistit, jaký procesor se ukrývá v našem počítači. Výstup nasměrujme do textového souboru.
   

   wmic /output:c:\cpu.txt cpu get

2. Nic nám nebrání vybrat si pouze ty sloupce, které pro nás mají největší vypovídací hodnotu. WMIC nabízí kromě standardního výstupu na konzoli a do textového souboru i mnohem příjemnější formáty Výstup tentokrát uložíme do htm souboru ve formátu tabulky.
   

   wmic /output:c:\cpu.html cpu get extclock,name,numberofcores /format:htable

3. Do souboru, jehož název bude shodný s názvem počítače uložíme celkovou velikost operační paměti včetně detailních informací o jednotlivých modulech. Ukázku obsahu výstupního souboru zachycuje tento obrázek.
   

   wmic /output:“c:\%computername%.txt“ memorychip get capacity, caption, devicelocator, name, partnumber

   

4. Nyní si nechme zobrazit seznam pevných disků, připojených externích disků ale například i čteček paměťových karet.
   

   wmic diskdrive get model,size,interfacetype,mediatype

5. I BIOS vašeho počítače uchovává zajímavé informace.
   

   wmic bios get /format:list

6. Důležitým údajem může být i výstup tohoto příkazu, který vrací informace o výrobci počítače, modelu a sériové číslo (Service Tag).
   

   wmic csproduct

Práce s OS

1. Chcete-li získat aktuální seznam procesů/služeb, pomohou vám příkazy v následujícím formátu. Pro výstup do souboru lze použít také dvě většítka psaná bez mezery. Výstupní soubor navíc obohatíme o uživatelské jméno proměnnou username.
   

   wmic service list brief >> c:\%username%-sluzby.txt
   wmic process list brief >> c:\%username%-procesy.txt

2. Můžete ale ovládat i startovací režim služeb. Naše ukázka zakáže trvale službu Centrum zabezpečení.
   

   wmic service wscsvc call changestartmode disabled

3. WMIC zdaleka není jen rozhraní pro pasivní sběr informací, ale umí spouštět i další aplikace. Ukažme si, jak je možné spustit kalkulačku. Na první pohled se může zdát nelogické spouštět kalkulačku takto složitě, ale WMIC nám ji umožňuje spustit vzdáleně na jiném počítači v síti. Stačí do příkazu doplnit parametr node.
   

   wmic process call create calc.exe
   wmic process /node:jirka-pc call create calc.exe

4. Tato ukázka dělá přesně to co naznačuje její doslovný překlad, tedy restartuje počítač. Před jejím zkoušením vám vřele doporučuji uložit si veškerou rozdělanou práci.
   

   wmic os call reboot

5. Všechny aplikace v počítači nainstalované pomocí Windows Installeru odhalíte tímto příkazem.
   

   wmic product get name

6. Nalezení jmen všech souborů větších než 500 MB nebylo nikdy snazší. Příkaz je značně časově náročný, protože porovnává velikost každého souboru na vašem pevném disku.
   

   wmic datafile where „FileSize>’500000000′“ get name

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Řešení se ukrývá v Group Policies, respektive v registrech Windows. Pro povolení spouštění .EXE souborů bez zobrazení upozornění přidejte následující hodnotu.

Do větve  HKCU\Software\Microsoft\Windows\CurrentVersion\Policies\Associations přidejte řetezcovou hodnotu LowRiskFileTypes a jako její obsah nastavte „.exe;“.

Vše bez uvozovek. Středníkem lze oddělit více typů souborů

Ukažme si vše na typickém příkladu. V domácí síti máme notebook, který je nastaven pro získávání IP nastavení z DHCP serveru. Tím může být například váš domácí router. Jakmile notebook nastartujete, proběhne komunikace se serverem a výsledkem je automaticky nastavené připojení k síti.

Situace se komplikuje až ve chvíli, kdy notebook připojujete do jiné sítě, která DHCP server neobsahuje. Notebook se bude snažit získat nastavení ze serveru, ten ovšem nebude nalezen. Abyste mohli v síti komunikovat, budete muset přepnout váš síťový adaptér do režimu ruční konfigurace a všechny potřebné údaje přesně zadat. Budete-li notebook přenášet mezi těmito dvěma sítěmi, budete nuceni vždy ručně změnit nastavení. Přesně na to bylo myšleno a Windows mají implementovánu funkci nazvanou Alternativní konfigurace.

Alternativní konfigurace připojení k síti předpokládá, že se vyskytujete v síti, kde figuruje DHCP server, ale občas se připojujete do jiné sítě, kde byste rádi uplatnili ruční nastavení IP protokolu. Jinými slovy, pokud váš počítač nenalezne v síti DHCP server, který by mu automaticky přidělil adresu, použije ruční nastavení, které jste mu zadali jako alternativní. Vám tak odpadá neustálá změna nastavení, která by jinak byla nutná. Alternativní konfiguraci nastavíte následovně.

1. V Ovládacích panelech otevřete Centrum sítí a sdílení a přejděte do sekce Spravovat síťová připojení. Poznámka: Ve Windows XP najdete Síťová připojení přímo v Ovládacích panelech.
2. Klikněte pravým tlačítkem myši na připojení, na němž chcete alternativní konfiguraci nastavit. Z kontextového menu zvolte Vlastnosti.
3. Poklepejte na Protokol TCP/IPv4 (Internet Protocol verze 4).



4. Aktivujte volby Získat adresu IP ze serveru DHCP automaticky a Získat adresu serveru DNS automaticky.



5. Přejděte na záložku Alternativní konfigurace a vyberte druhou možnost Uživatelem definovaná konfigurace.



6. Zde vyplňte vše potřebné. Pro komunikaci v místní síti budete potřebovat alespoň IP adresu a masku. Pro přístup na internet pak ještě rozhodně adresu výchozí brány a DNS serveru.
7. Všechny otevřené dialogy zavřete a potvrďte změny nastavení tlačítky OK.
8. Váš počítač se nyní po připojení do sítě bude snažit o autokonfiguraci pomocí DHCP serveru. Pokud ta selže, použije vámi zadané alternativní nastavení.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

A k čemu že je to vlastně dobré v praxi? Sílu řádkových příkazů poznáte v případě, kdy potřebujete změnit například IP adresu výchozí brány, ne na jednom, ale na více počítačích. Vytvoříte si dávkový soubor BAT obsahující požadovanou sekvenci příkazů a parametrů a spustíte ho na každém ze strojů. Postup se vám ale bude hodit i při přepínání mezi několika profily nastavení IP protokolu na vašem notebooku. Pro každý profil si jednoduše vytvoříte jeden .bat soubor, který za vás provede všechny změny nastavení síťového adaptéru.

A) Nastavení síťového adaptéru pro autokonfiguraci z DHCP serveru

Protokol DHCP je dnes velmi rozšířen. Dejme si za cíl nastavit pomocí příkazového řádku síťový adaptér pro automatické získávání IP adresy z DHCP serveru. Sérii příkazů uložíme pro snadné spouštění do dávkového souboru.

Postup pro Windows XP

1. Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
2. Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=“Připojení k místní síti“ source=dhcp
netsh interface ip set dns name=“Připojení k místní síti“ source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew „Připojení k místní síti“

Příkaz netsh s parametrem interface slouží pro nastavení parametrů síťového adaptéru. My požadujeme získání veškerého nastavení z DHCP serveru. K tomu slouží první dva řádky. Zbylé dva řádky jsou spíše preventivního charakteru a zajišťují postupně vyčištění DNS mezipaměti a vynucení automatického získání nové IP adresy. Vše se týká síťového připojení s názvem Připojení k místní síti. Pokud jste jej přejmenovali nebo nese jiný název, upravte ve skriptu všechny tři výskyty.

3. Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních („) uvozovek.
4. V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
5. Jako název zvolte například dhcp.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
6. Po spuštění tohoto dávkového souboru získá připojení nazvané Připojení k místní síti IP nastavení z DHCP serveru.

Postup pro Windows Vista

Všechny kroky jsou shodné s postupem pro Windows XP. Liší se pouze podoba příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=“Připojení k místní síti“ source=dhcp
netsh interface ipv4 set dnsserver name=“Připojení k místní síti“ source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew „Připojení k místní síti“

B) Nastavení síťového adaptéru statickými parametry

Může se stát, že od poskytovatele připojení k síti obdržíte určitou konkrétní IP adresu (10.0.5.3), masku podsítě (255.255.255.248), adresu výchozí brány (10.0.5.1) a IP adresy DNS serverů (10.0.5.1,10.0.0.100). V grafickém prostředí vypadá nastavení takto. I tyto hodnoty lze ale adaptéru přiřadit sérií řádkových příkazů.

Postup pro Windows XP

1. Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
2. Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=“Připojení k místní síti“ static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ip set dns name=“Připojení k místní síti“ static 10.0.5.1 primary
netsh interface ip add dns name=“Připojení k místní síti“ 10.0.0.100 2
ipconfig /flushdns

Všimněte si, že první z příkazů nastavuje statickou IP adresu, masku podsítě a výchozí bránu. Další dva řádky pak nesou údaje o IP adrese primárního a sekundárního DNS serveru.

3. Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních („) uvozovek.
4. V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
5. Jako název zvolte například static.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
6. Po spuštění tohoto dávkového souboru systém aplikuje staticky zadané IP nastavení na Připojení k místní síti.

Postup pro Windows Vista

Uplatněte stejný postup jako v případě Windows XP. Odlišnosti se vyskytují opět jen ve formátu příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=“Připojení k místní síti“ static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ipv4 set dnsserver name=“Připojení k místní síti“ static 10.0.5.1 primary
netsh interface ipv4 add dnsserver name=“Připojení k místní síti“ 10.0.0.100 index=2
ipconfig /flushdns

Poznámka: Všechny ukázky vycházejí z předpokladu, že používáte českou verzi operačního systému a připojení k síti nese název Připojení k místní síti. Pokud tedy chcete nastavení uplatnit na bezdrátovém WiFi adaptéru, je potřeba do skriptů vložit jeho přesné označení.

Poznámka ke kódování

Windows používají v příkazovém řádku (cmd.exe) kódování latin II CP852. Vyskytují-li se v názvu připojení k síti české znaky, je nutné uložit skripty s tímto kódováním. Jinak budou české znaky interpretovány chybně a příkazy se nevykonají. Podporu CP852 obsahuje například český editor PSPad.

Skripty ke stažení

Skripty v elektronické podobě a ve správném kódování si můžete stáhnout tady.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Předpokladem pro zprovoznění služby sdílení souborů je správné nastavení protokolu TCP/IP a povolení služby Sdílení souborů a tiskáren. V některých situacích může přístupu ke sdílené složce bránit brána Firewall. V takovém případě je potřeba zanést do jeho nastavení pravidlo povolující tento typ provozu.

V počítačové síti mějme dva počítače s funkčním sdílením souborů. Každý z nich má tedy přiřazen název počítače a IP adresu. Pomocí těchto dvou údajů můžeme vzájemně přistupovat ke sdíleným prostředkům. Podobně jako zadáváte cestu ke složkám umístěných lokálně v počítači, můžete přistupovat i k těm vzdáleným. Cesta, kterou použijete se ovšem bude mírně lišit. Pro zobrazení všech sdílených prostředků vzdáleného počítače zadejte cestu \\ nebo \\. Chcete-li například otevřít sdílenou složku Fotky umístěnou na počítači PC1, síťová cesta bude znít \\PC1\Fotky. Druhou variantou je použití IP adresy. Zápis by pak vypadal například \\10.0.0.1\Fotky. Doporučovanou metodou je použití názvu počítače, protože IP adresa se může měnit a pak by síťová cesta nebyla aktuální. Základní myšlenka je využití dvou zpětných lomítek následovaných názvem počítače či IP adresou. Přístup do požadované složky se již řídí standardní hierarchií složek, tak jak ji znáte z prostředí lokálního pevného disku.

Přejděme ke konkrétnímu příkladu. V síti máme dva počítače PC1 a PC2, každý s Windows XP či Vista. Sdílení souborů je funkční, ale pro urychlení přenosu souborů chceme na PC2 namapovat pod logickou jednotku M:\ vzdálený adresář \\PC1\Hudba. PC1 nemusí být nutně přímo počítač, tak jak jej známe, ale může se jednat například o síťové úložiště NAS či multimediální síťový přehrávač. Postup však bude totožný.

1. Otevřete dialog Tento počítač (Počítač).
2. V menu Nástroje zvolte položku Připojit síťovou jednotku. Ve Windows Vista je nutné pro zobrazení panelu s menu stisknout klávesu Alt.



3. V dialogu Připojit síťovou jednotku vyplňte síťovou cestu ve formátu, který jsme si ukázali výše a zvolte písmeno, pod nímž bude složka přístupná.



Případně můžete použít tlačítko Procházet. Pro tyto účely je však nutné ve Windows Vista v ovládacím panelu Centrum sítí a sdílení povolit funkci Zjišťování sítě.



4. Jednotku si přejeme opět připojit i při příštím spuštění počítače, zaškrtněme tedy volbu Znovu připojit při přihlášení.
5. Stiskem tlačítka Dokončit bude složka namapována a můžete ji začít používat.

Připojení síťové jednotky z příkazového řádku

Kromě výše uvedeného návodu existuje i další možnost, jak našeho cíle dosáhnout. Windows obsahují příkaz net, který se o připojení postará. S výhodou ho lze využít při skriptování. Pro náš příklad by měl příkaz následující podobu. Parametr persistent říká, že si přejeme opětovné připojení jednotky i při příštím spuštění počítače.

net use M: \\PC1\Hudba /persistent:yes

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Jak je patrné z obrázku výše, výchozími položkami jsou právě Dokumenty, Plocha a několik dalších.

Pokud ukládáte dokumenty do složky D:\Práce\2009\, pak se v dialogu musíte do tohoto umístění jednoduše řečeno proklikat. Možná vás tedy potěší, že dialogy Uložit a Otevřít nejsou tak statické, jak se na první pohled zdá a je možné si je jednoduše upravit podle aktuálních potřeb. Pro ukázku si dejme za cíl přidat do dialogu výše zmíněnou složku D:\Práce\2009\. Máme v ní veškerá data, a takto si do ní zajistíme rychlejší přístup.

1. V nabídce Start zvolte Spustit a do textového pole napište gpedit.msc. Kliknutím na OK příkaz spusťte.
2. Otevře se konzola Zásady skupiny. Jednotlivá nastavení jsou ukryta ve stromové struktuře. Postupně procházejte úrovněmi stromu Konfigurace uživatele, dále Šablony pro správu, Součásti systému Windows, Průzkumník Windows, Obecné dialogové okno Otevřít soubor a zde v pravé části okna poklepejte na možnost Položky zobrazené na panelu Místa.



3. V otevřeném okně povolte možnost úpravy položek výběrem možnosti Povoleno a do zobrazovaných míst vložte cestu ke složkám, které chcete nově přidat.V našem případě jsem zadal cestu D:\Práce\2009\. Do níže uvedených polí pak vložte další často používané složky. Například složku Dokumenty vložíte zadáním cesty C:\Documents and Settings\ \ Dokumenty\. Plochu najdete rovněž ve složce s vaším uživatelským profilem.



4. Potvrďte úpravy kliknutím na OK a všechna další otevřená okna zavřete. Upravený dialog poté může vypadat například takto.

Výše popsaným návodem upravujete zároveň položky obou dialogů (Otevřít i Uložit).

Tip: Pro úpravu položek dialogů můžete využít i služeb nástroje PlacesBar Editor, který se postará o veškerou práci na pozadí a vy pouze navolíte jednotlivé cesty, které si přejete do dialogu vložit.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.