Windows Vista

Možnosti přímého upgrade na Windows 7

Plánujete přechod z Windows XP nebo Windows Vista na Windows 7? Pak si dejte pozor na to, že ne vždy je možné provést přímý upgrade se zachováním dat a programů.

Windows XP

V případě XPček je situace poměrně jednoduchá. Jedinou variantou je čistá instalace (custom install) systému. V případě, že zvolíte upgrade, dospějete k chybové zprávě vyobrazené níže a v instalaci nebude možné pokračovat.

Z Windows Vista můžete zpravidla provést přímý (tzv. in-place) upgrade, tedy včetně zachování nainstalovaných aplikací a vašich dat. Jsou ale některé výjimky, o kterých byste měli vědět, než na ně narazíte při instalaci.

Tak napřílad pokud se liší jazyková verze stávajícího a nového systému, přímý upgrade není možné provést. Zároveň musíte mít nainstalován alespoň SP1. Přecházíte-li z 32bitové verze na 64bitovou či naopak, opět přímý upgrade není podporován. Navíc lze přímo upgradovat jen mezi určitými edicemi. Dosti řečí, tabulka od Microsoftu mluví za vše.

Ukázka chybové zprávy

Pokusíte-li se například o upgrade z Windows Vista Home Basic na Professional edici Windows 7, ukončí vaše snažení tato chybová hláška.

Na ploše najdete soubor Windows Compatibility Report.htm s následujícím obsahem:

Nelze provést upgrade z Windows Vista™ Home Basic na Windows 7 Professional. Můžete nainstalovat novou kopii systému Windows 7 Professional, taková instalace však není upgrade a nebudou zachovány vaše soubory, nastavení a programy. Bude nutné programy nainstalovat znovu pomocí původních instalačních disků nebo souborů. Chcete-li soubory před instalací systému Windows uložit, zazálohujte je do externího umístění, například na disk CD či DVD nebo na externí pevný disk. Chcete-li nainstalovat novou kopii systému Windows 7 Professional, klikněte na tlačítko Zpět v levé horní části obrazovky a vyberte možnost Vlastní (upřesnit).

Ve Windows Vista a Windows 7 nelze zobrazit obsah CHM souborů

Pokud jste se ve Vistě či Windows 7 setkali s tím, že není možné zobrazit obsah souborů nápovědy s příponou CHM, je zde snadný způsob, jak to změnit.

Z bezpečnostních důvodů je potřeba na CHM soubor klepnout pravým tlačítkem a zvolit Vlastnosti. V pravé dolní části dialogu klepněte na tlačítko Odblokovat.

Windows 7 – zpřístupnění admin share (c$)

Windows 7 v základním nastavení nedovolují přístup k administrátorským sdíleným položkám. Ty jsou běžně přístupné členům lokální skupiny Administrators a díky znaku dolaru v názvu jsou skryté (nezobrazují se s seznamu sdílených složek). Na Windows 7 a Vista je třeba provést jeden z níže uvedených kroků.

Řešení

a) Vypnout UAC. Pak vše funguje, ovšem přicházíte o jeden z bezpečnostních prvků systému.
b) Vytvořit reg soubor s následujícím obsahem a spustit ho na stanici. Případně můžete přidat DWORD hodnotu do dané větve registru ručně.

Windows Registry Editor Version 5.00
[HKEY_LOCAL_MACHINE\SOFTWARE\Microsoft\Windows\CurrentVersion\Policies\System]
“FilterAdministratorToken”=dword:00000000

Movie Maker pro Windows 7

Možná jste zaznamenali, že Windows 7 nepřichází v základu s aplikací Movie Maker pro editaci videa. Pokud jste na tento nástroj zvyklí, můžete si ho doinstalovat. Microsoft totiž připravil zbrusu novou verzi. Najdete ji mezi aplikacemi balíčku Windows Live a kromě Windows Vista podporuje právě Windows 7.

Klíčové vlastnosti

podpora HD formátů
možnost přímého publikování videa například na YouTube
úžasně snadné ovládání pro každého
je k dispozici zdarma

Pokusmo jsem sestříhal HD video z mého Panasonicu TZ5 a jsem novým Movie Makerem opravdu nadšený. Měl jsem strach, že bude mít problém s formátem MOV, ale hravě si s ním poradil.

Stahujte: Windows Live Movie Maker
Video: Představení nového Movie Makeru

Instalujte, ale potichu

Dnes se budeme zabývat činností, kterou dobře zná každý z nás. Nahlédneme do možností instalace aplikací ve Windows. Nemusíte mít strach, že se budeme učit klikat na notoricky známý sled tlačítek Další, Další, Další, Dokončit. Podíváme se totiž společně na celou věc trošku z jiné stránky a vezmeme instalaci aplikací do vlastních rukou.

Instalace v grafickém rozhraní

Můžete se setkat s několika způsoby instalace aplikací. První a nejznámější je výše naznačený postup, kdy spustíte grafickou verzi instalátoru a postupně se proklikáváte jeho dialogy. Je-li třeba, upřesníte některé základní parametry, jako například složku, kam si přejete program nainstalovat, nebo zda se má na ploše vytvořit zástupce. V posledních kroku se s vámi instalátor rozloučí a vy můžete program poprvé spustit. Každou aplikaci je třeba alespoň lehce nastavit, takže i to bude jistě jeden z kroků. Některé aplikace navíc vyžadují akceptování smlouvy EULA (End User License Agreement) nebo vám nabídnou účast v programu pro zlepšení kvality daného software. Doposud byla vaše pozornost odváděna na instalaci a nastavení aplikace samotné, a až nyní jí můžete skutečně začít používat. Nicméně pokud instalujete pouze malé množství programů, může tento postup být poměrně časově efektivní.

Portable aplikace

Nejste-li příznivci instalování, pak možná provozujete své aplikace v takzvané portable verzi. Funguje to tak, že si stáhnete upravenou verzi aplikace tak, aby nevyžadovala instalaci, zkopírujete ji na USB flash disk a veškeré softwarové vybavení si nosíte s sebou. I to je samozřejmě zajímavé řešení. O tom snad ale někdy příště.

Tichá instalace

Pojďme rovnou k náplni tohoto článku. Řeč bude o tiché instalací aplikací. Tichá v tom slova smyslu, že automaticky běží na pozadí a neobtěžuje uživatele žádnými dialogy. My ji pouze skriptem z příkazového řádku zadáme požadované parametry. Vše ještě rozšíříme o automatické nastavení aplikací a lehkou údržbu systému. Výhodou tiché instalace je její rychlost a podpora naprosté většiny dnešních aplikací. V případě nasazení většího množství aplikací na větší počet počítačů prakticky nemá konkurenci. Patrně jedinou nevýhodou je vyšší časová náročnost přípravy instalačního skriptu.

Nejčastějšími příponami instalačních souborů bývají .exe a .msi. Software je distribuován uvnitř těchto balíčků a celou instalaci programu řídí takzvaný instalátor. V případě .msi je jím Windows Installer. U spustitelných .exe souborů se můžete setkat s několika různými instalátory. Po bližším ohledání zjistíte, že jde zpravidla o InstallShield, Inno Setup, případně nějaký další.

Typ instalátoru nám jasně říká, jaké parametry lze pro tichou instalaci aplikace použít. Stručný seznam instalátorů a jim odpovídajících parametrů najdete v této tabulce. Velmi dobrým zdrojem je také server http://www.appdeploy.com/.

Instalátor	Parametry
InstallShield	setup.exe /s
Windows Installer	msiexec /i setup.msi /qn REBOOT=ReallySuppress
Inno Setup	setup.exe /VERYSILENT
Neznámý	setup.exe /?

V případě, že nevíte, jaký instalátor výrobce aplikace použil, můžete si veškeré parametry nechat vypsat zadáním příkazu setup.exe /? do příkazového řádku Windows. Setup.exe nahraďte správným názvem souboru a případně cestou k němu.

Píšeme skript

Nejnázornější bude malá ukázka, vzhůru do ní. Náš skript [šipka k skript.png] bude postupně volat tiché instalace programů, nastaví Adobe Reader, tak aby se choval podle našich přání a na závěr provede lehkou očistu systému od zbytečností. V průběhu svého běhu bude na příkazový řádek vypisovat informace o stavu instalace, abychom věděli, co se povedlo a kde je naopak něco špatně.

Na začátku si definujme proměnnou Apps, která obsahuje cestu ke složce s instalačními balíčky. Dejme tomu, že jsme je umístili do složky C:\Install.

SET Apps=C:\Install

Pojďme nainstalovat první aplikaci. Bude jí například Mozilla Firefox. Místo %Apps% se vloží cesta, kterou jsme do proměnné uložili v předchozím kroku a spustí se instalátor s parametrem pro tichou instalaci.

“%Apps%\Firefox Setup 3.0.10.exe” /S

Firefox po nainstalování vyžaduje vytvoření nového profilu. To zařídíme tímto příkazem. Všimněte si proměnné %ProgramFiles%, která je systémová (je automaticky nastavena systémem) a ukrývá v sobě cestu ke složce „Program Files“.

“%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe” -CreateProfile “default

Požadujete-li nastavit Firefox jako výchozí prohlížeč zadejte i tento příkaz.

“%ProgramFiles%\Mozilla Firefox\firefox.exe” -setDefaultBrowser -silent

Tato část kódu ve skriptu kontroluje po dokončení instalace každé aplikace, zda instalace proběhla v pořádku. Pokud je něco špatně, vypíše „ERROR“.

IF ERRORLEVEL 1 ECHO ERROR
IF NOT ERRORLEVEL 1 ECHO OK

Pro přehlednost výstupu oddělíme důležité části prázdným řádkem.

ECHO.

Jako další nainstalujeme Adobe Reader. Výsledek instalace můžeme ovlivnit mnoha parametry. Instalátoru zde říkáme, že si po dokončení nepřejeme provádět restart počítače a že instalujeme Reader všem uživatelům počítače. Také chceme automaticky akceptovat smlouvu EULA a zakázat automatické spuštění Readeru po dokončení instalace.

“%Apps%\Acrobat\AdbeRdr910_en_US_Std.exe” /sAll /rs /l /msi”/qn /norestart ALLUSERS=1 EULA_ACCEPT=YES SUPPRESS_APP_LAUNCH=YES”

Při prvním spuštění by nás ovšem Reader přivítal dotazem, zda se chceme zúčastnit programu pro zlepšení software. Tento dialog můžeme zrušit přidáním tohoto příkazu do skriptu.

REG ADD “HKCU\Software\Adobe\CommonFiles\Usage\Reader 9 ” /t REG_DWORD /v OptIn /d 0 /f

Ukažme si, že to jde i jednoduše. Typickým příkladem aplikace využívající Windows Installer je komprimační nástroj 7zip. Tichou instalaci, která mimochodem trvá pouze několik vteřin, zahájíme takto.

msiexec /i “%Apps%\7z465.msi” /qn

Pro správu obrázků si nainstalujme XnView.

“%Apps%\xnview\XnView-win.exe” /verysilent

Plugin Microsoft Silverlight nainstalujeme takto.

“%Apps%\Silverlight.2.0.exe” /q

Zjednodušeně si ukažme, jak přímo skriptem vyčistit ikony na ploše. Acrobat jsme instalovali všem uživatelům, proto je zástupce umístěn jinde. XnView se nainstalovalo pouze aktuálnímu uživateli, a tak ikonu najdete v jeho uživatelském plofilu. Cesty se mohou mírně lišit na Windows XP a Windows Vista.

DEL “%SystemDrive%\Users\Public\Desktop\Adobe Reader 9.lnk”
DEL “%UserProfile%\Desktop\XnView.lnk”

Kompletní skript včetně několika vzorových aplikací si můžete stáhnout tady. Samozřejmě také můžete spouštět jednotlivé příkazy ručně přímo v příkazovém řádku. Pro účely testování doporučuji využít Microsoft Virtual PC a vytvořit si virtuální stroj.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Objevte možnosti WMIC

Kouzlo Windows spočívá v tom, že vždy dokáží překvapit něčím novým. Tak schválně, kolikrát jste v praxi použili rozhraní WMIC? K čemu slouží? Co umí? Na tyto otázky se vám pokusím odpovědět v tomto článku.

Windows disponují velmi obsáhlým rozhraním WMI (Windows Management Instrumentation). Rozlišuje několik hlavních tříd, přičemž každá z nich obsahuje objekty odpovídající dílčím komponentám operačního systému. WMI ve spojení s Powershellem či VBScripty umožňuje spravovat prostředky místního počítače, ale i ostatních stanic a serverů v síti. Vyžaduje to ovšem určité znalosti a prvotní seznámení s těmito postupy není zrovna procházkou růžovým sadem.

Microsoft naštěstí k WMI vytvořil rozhraní pro příkazový řádek nazývané WMIC (Windows Management Instrumentation Command-line). Jeho předností je snadné používání a pomůže vám vyhnout se těžkopádnému přístupu WMI. Přímo se tak nabízí využít WMIC v batch skriptech. Ty určitě znáte, mají příponu BAT.

Právě WMIC s příkazovým řádkem Windows se dnes budeme věnovat a ukážeme si několik praktických příkladů, které si můžete vyzkoušet.

Ukázkovým příkladem by mohl být skript realizující jednoduchou inventuru hardwarové konfigurace a softwarového vybavení počítačů v síti. Vytvořili bychom dávkový soubor, který by pomocí WMIC příkazů zjistil informace o přihlášeném uživateli, verzi operačního systému, nainstalovaných programech, běžících procesech, velikosti pevného disku, procesoru a množství operační paměti. Všechny tyto informace by uložil do souboru, jehož název by korespondoval s názvem počítače. To proto, abyste si dokázali spojit shromážděné informace s konkrétním počítačem. To by mohlo být určitě zajímavé, máte-li v síti větší množství počítačů a nechcete je po jednom obcházet a zjišťovat všechny údaje ručně.

Realizaci některých zmíněných funkcí si ukážeme. Je jen na vás, jak je dále využijete.

Režimy WMIC

WMIC může běžet ve dvou režimech. Prvním je klasické “inline” chování, kdy do příkazového řádku zadáte kompletní příkaz a ten vám na konzoli předá svůj výstup. Nejlépe to vystihne následující příklad. Z příkazového řádku Windows zadáme příkaz pro výpis informací o operačním systému. Na výstupu očekáváme požadovaná data a navrácení do příkazového řádku. Takový příkaz lze velmi snadno užít ve skriptu.

wmic os list brief

Druhou možností, jak s WMIC pracovat, je spustit jej v interaktivním režimu. Zkusme stejný příklad v tomto režimu. Rozdíl bude ten, že nejdříve spustíme samotné WMIC a potom zadáme příkazy, které chceme vykonat. Řízení ovšem nebude vráceno přímo zpět příkazovému řádku Windows, ale budeme navráceni do interaktivního režimu WMIC. Pro jeho opuštění je nutné použít příkat exit.

wmic
os list brief
exit

Příklady

Sérii následujících příkazů si můžete vyzkoušet pouhým zadáním do Příkazového řádku Windows. Pokud se pustíte do testování WMIC a nebudete vědět, jaké jsou parametry toho či onoho příkazu vyzkoušejte za příkaz zadat kombinaci znaků /? (lomítko a otazník). WMIC vám napoví správnou syntaxi.

Informace o hardware

Pojďme zjistit, jaký procesor se ukrývá v našem počítači. Výstup nasměrujme do textového souboru.

wmic /output:c:\cpu.txt cpu get
Nic nám nebrání vybrat si pouze ty sloupce, které pro nás mají největší vypovídací hodnotu. WMIC nabízí kromě standardního výstupu na konzoli a do textového souboru i mnohem příjemnější formáty Výstup tentokrát uložíme do htm souboru ve formátu tabulky.

wmic /output:c:\cpu.html cpu get extclock,name,numberofcores /format:htable
Do souboru, jehož název bude shodný s názvem počítače uložíme celkovou velikost operační paměti včetně detailních informací o jednotlivých modulech. Ukázku obsahu výstupního souboru zachycuje tento obrázek.

wmic /output:”c:\%computername%.txt” memorychip get capacity, caption, devicelocator, name, partnumber
Nyní si nechme zobrazit seznam pevných disků, připojených externích disků ale například i čteček paměťových karet.

wmic diskdrive get model,size,interfacetype,mediatype
I BIOS vašeho počítače uchovává zajímavé informace.

wmic bios get /format:list
Důležitým údajem může být i výstup tohoto příkazu, který vrací informace o výrobci počítače, modelu a sériové číslo (Service Tag).

wmic csproduct

Práce s OS

Chcete-li získat aktuální seznam procesů/služeb, pomohou vám příkazy v následujícím formátu. Pro výstup do souboru lze použít také dvě většítka psaná bez mezery. Výstupní soubor navíc obohatíme o uživatelské jméno proměnnou username.

wmic service list brief >> c:\%username%-sluzby.txt
wmic process list brief >> c:\%username%-procesy.txt
Můžete ale ovládat i startovací režim služeb. Naše ukázka zakáže trvale službu Centrum zabezpečení.

wmic service wscsvc call changestartmode disabled
WMIC zdaleka není jen rozhraní pro pasivní sběr informací, ale umí spouštět i další aplikace. Ukažme si, jak je možné spustit kalkulačku. Na první pohled se může zdát nelogické spouštět kalkulačku takto složitě, ale WMIC nám ji umožňuje spustit vzdáleně na jiném počítači v síti. Stačí do příkazu doplnit parametr node.

wmic process call create calc.exe
wmic process /node:jirka-pc call create calc.exe
Tato ukázka dělá přesně to co naznačuje její doslovný překlad, tedy restartuje počítač. Před jejím zkoušením vám vřele doporučuji uložit si veškerou rozdělanou práci.

wmic os call reboot
Všechny aplikace v počítači nainstalované pomocí Windows Installeru odhalíte tímto příkazem.

wmic product get name
Nalezení jmen všech souborů větších než 500 MB nebylo nikdy snazší. Příkaz je značně časově náročný, protože porovnává velikost každého souboru na vašem pevném disku.

wmic datafile where “FileSize>’500000000′” get name

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Alternativní konfigurace IP protokolu ve Windows

Každé zařízení připojené k počítačové síti musí mít na svém síťovém adaptéru nastavenu určitou adresu. Ta ho jednoznačně identifikuje a zaručuje tak komunikaci mezi více zařízeními v síti. Dnešním standardem je protokol IPv4 (Internet Protocol verze 4), který definuje 32bitovou IP adresu. Z praxe ji znáte v desítkovém zápisu. Příkladem může být adresa 10.0.0.1. Nebudeme zabíhat do dalších detailů a vystačíme si s faktem, že každé zařízení, které má v síti komunikovat musí mít přiřazenu IP adresu. U samotného procesu přiřazení se ovšem na okamžik zastavíme. Jak asi víte, není problém adresu, masku a případně další údaje zadat ručně. To je způsob, který může fungovat v síti o několika počítačích. Pokud se ale síť rozroste jistě uznáte, že efektivita takového počínání rapidně klesá. Proto byl vymyšlen protokol DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) sloužící pro dynamické přidělování adres. Váš počítač provede autokonfiguraci pomocí údajů získaného z DHCP serveru. Ten se stará o veškeré činnosti související s přidělováním adres.

Ukažme si vše na typickém příkladu. V domácí síti máme notebook, který je nastaven pro získávání IP nastavení z DHCP serveru. Tím může být například váš domácí router. Jakmile notebook nastartujete, proběhne komunikace se serverem a výsledkem je automaticky nastavené připojení k síti.

Situace se komplikuje až ve chvíli, kdy notebook připojujete do jiné sítě, která DHCP server neobsahuje. Notebook se bude snažit získat nastavení ze serveru, ten ovšem nebude nalezen. Abyste mohli v síti komunikovat, budete muset přepnout váš síťový adaptér do režimu ruční konfigurace a všechny potřebné údaje přesně zadat. Budete-li notebook přenášet mezi těmito dvěma sítěmi, budete nuceni vždy ručně změnit nastavení. Přesně na to bylo myšleno a Windows mají implementovánu funkci nazvanou Alternativní konfigurace.

Alternativní konfigurace připojení k síti předpokládá, že se vyskytujete v síti, kde figuruje DHCP server, ale občas se připojujete do jiné sítě, kde byste rádi uplatnili ruční nastavení IP protokolu. Jinými slovy, pokud váš počítač nenalezne v síti DHCP server, který by mu automaticky přidělil adresu, použije ruční nastavení, které jste mu zadali jako alternativní. Vám tak odpadá neustálá změna nastavení, která by jinak byla nutná. Alternativní konfiguraci nastavíte následovně.

V Ovládacích panelech otevřete Centrum sítí a sdílení a přejděte do sekce Spravovat síťová připojení. Poznámka: Ve Windows XP najdete Síťová připojení přímo v Ovládacích panelech.
Klikněte pravým tlačítkem myši na připojení, na němž chcete alternativní konfiguraci nastavit. Z kontextového menu zvolte Vlastnosti.
Poklepejte na Protokol TCP/IPv4 (Internet Protocol verze 4).

Aktivujte volby Získat adresu IP ze serveru DHCP automaticky a Získat adresu serveru DNS automaticky.

Přejděte na záložku Alternativní konfigurace a vyberte druhou možnost Uživatelem definovaná konfigurace.

Zde vyplňte vše potřebné. Pro komunikaci v místní síti budete potřebovat alespoň IP adresu a masku. Pro přístup na internet pak ještě rozhodně adresu výchozí brány a DNS serveru.
Všechny otevřené dialogy zavřete a potvrďte změny nastavení tlačítky OK.
Váš počítač se nyní po připojení do sítě bude snažit o autokonfiguraci pomocí DHCP serveru. Pokud ta selže, použije vámi zadané alternativní nastavení.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.

Nastavení parametrů IP protokolu z příkazového řádku

Minule jsme se zabývali alternativní konfigurací IP protokolu ve Windows. Dnes si pojďme ukázat něco z podobného soudku. Zavítáme opět do konfigurace parametrů IP protokolu. Protentokrát se odprostíme od dialogů grafického prostředí Windows a seznámíme se s příkazy Příkazového řádku Windows, které zastanou jejich funkci a nastaví vše od IP adresy po sekundární DNS server.

A k čemu že je to vlastně dobré v praxi? Sílu řádkových příkazů poznáte v případě, kdy potřebujete změnit například IP adresu výchozí brány, ne na jednom, ale na více počítačích. Vytvoříte si dávkový soubor BAT obsahující požadovanou sekvenci příkazů a parametrů a spustíte ho na každém ze strojů. Postup se vám ale bude hodit i při přepínání mezi několika profily nastavení IP protokolu na vašem notebooku. Pro každý profil si jednoduše vytvoříte jeden .bat soubor, který za vás provede všechny změny nastavení síťového adaptéru.

A) Nastavení síťového adaptéru pro autokonfiguraci z DHCP serveru

Protokol DHCP je dnes velmi rozšířen. Dejme si za cíl nastavit pomocí příkazového řádku síťový adaptér pro automatické získávání IP adresy z DHCP serveru. Sérii příkazů uložíme pro snadné spouštění do dávkového souboru.

Postup pro Windows XP

Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
netsh interface ip set dns name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew “Připojení k místní síti”

Příkaz netsh s parametrem interface slouží pro nastavení parametrů síťového adaptéru. My požadujeme získání veškerého nastavení z DHCP serveru. K tomu slouží první dva řádky. Zbylé dva řádky jsou spíše preventivního charakteru a zajišťují postupně vyčištění DNS mezipaměti a vynucení automatického získání nové IP adresy. Vše se týká síťového připojení s názvem Připojení k místní síti. Pokud jste jej přejmenovali nebo nese jiný název, upravte ve skriptu všechny tři výskyty.

Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních (“) uvozovek.
V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
Jako název zvolte například dhcp.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
Po spuštění tohoto dávkového souboru získá připojení nazvané Připojení k místní síti IP nastavení z DHCP serveru.

Postup pro Windows Vista

Všechny kroky jsou shodné s postupem pro Windows XP. Liší se pouze podoba příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
netsh interface ipv4 set dnsserver name=”Připojení k místní síti” source=dhcp
ipconfig /flushdns
ipconfig /renew “Připojení k místní síti”

B) Nastavení síťového adaptéru statickými parametry

Může se stát, že od poskytovatele připojení k síti obdržíte určitou konkrétní IP adresu (10.0.5.3), masku podsítě (255.255.255.248), adresu výchozí brány (10.0.5.1) a IP adresy DNS serverů (10.0.5.1,10.0.0.100). V grafickém prostředí vypadá nastavení takto. I tyto hodnoty lze ale adaptéru přiřadit sérií řádkových příkazů.

Postup pro Windows XP

Stáhněte si textový editor PSPad (kvůli podpoře latin kódování). Nainstalujte ho a spusťte.
Do nově otevřeného dokumentu vložte následující sekvenci příkazů:

netsh interface ip set address name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ip set dns name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.1 primary
netsh interface ip add dns name=”Připojení k místní síti” 10.0.0.100 2
ipconfig /flushdns

Všimněte si, že první z příkazů nastavuje statickou IP adresu, masku podsítě a výchozí bránu. Další dva řádky pak nesou údaje o IP adrese primárního a sekundárního DNS serveru.

Protože po zkopírování výše uvedeného textu do editoru se chybně interpretují uvozovky, je potřeba všechny nahradit klasickým znakem dvojitých horních (“) uvozovek.
V menu formát zvolte kódování latin II (CP852). Klávesovou zkratkou CTRL+S vyvolejte dialog pro uložení souboru.
Jako název zvolte například static.bat a klikněte na tlačítko Uložit.
Po spuštění tohoto dávkového souboru systém aplikuje staticky zadané IP nastavení na Připojení k místní síti.

Postup pro Windows Vista

Uplatněte stejný postup jako v případě Windows XP. Odlišnosti se vyskytují opět jen ve formátu příkazů:

netsh interface ipv4 set address name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.3 255.255.255.248 10.0.5.1 1
netsh interface ipv4 set dnsserver name=”Připojení k místní síti” static 10.0.5.1 primary
netsh interface ipv4 add dnsserver name=”Připojení k místní síti” 10.0.0.100 index=2
ipconfig /flushdns

Poznámka: Všechny ukázky vycházejí z předpokladu, že používáte českou verzi operačního systému a připojení k síti nese název Připojení k místní síti. Pokud tedy chcete nastavení uplatnit na bezdrátovém WiFi adaptéru, je potřeba do skriptů vložit jeho přesné označení.

Poznámka ke kódování

Windows používají v příkazovém řádku (cmd.exe) kódování latin II CP852. Vyskytují-li se v názvu připojení k síti české znaky, je nutné uložit skripty s tímto kódováním. Jinak budou české znaky interpretovány chybně a příkazy se nevykonají. Podporu CP852 obsahuje například český editor PSPad.

Skripty ke stažení

Skripty v elektronické podobě a ve správném kódování si můžete stáhnout tady.

Tento článek byl napsán pro časopis Computer.